10. 1. 2013
Jepičí život ministrů
V souvislosti s osmidenním působením Karoliny Peakové na ministerstvu obrany a také s poukazem na to, že poločas „životnosti“ ministra zdravotnictví je u nás ani ne rok mne napadlo se Vás zeptat, jestli se v takovém systému (například zdravotnictví) vůbec dá něco udělat, mít nějakou koncepci (o vizi nemluvě) a myslet dál než od výplaty k výplatě resp. k výpovědi.
Jana L., Liberec
Současná demokracie se z tohoto úhlu jeví opravdu jako nefunkční systém, zbůhdarma plýtvající energií. Změníme-li ale trochu perspektivu pohledu, zjistíme s překvapením, že to ve srovnání s jinými epochami není zas tak hrozné. V Rakouském císařství mezi léty 1848-1860 byla průměrná životnost ministra školství asi 28 měsíců. Kdybychom nepočítali posledního z pěti ministrů onoho období, hraběte Leo Thun-Hohensteina (ministrem byl 28. 7. 1849 – 20. 10. 1860), tak to byly pouze 4 měsíce (!). V letech 1860-1867 přešla funkce na „státního ministra“. Za Rakouska-Uherska potom v létech 1867-1918 bylo průměrné „přežití“ ministra školství ve funkci 1,8 roku (28 ministrů za 51 let), poločas byl tedy sotva 11 měsíců. Někteří, jako třeba Karl Fidler (27. 10. 1871 – 22. 11. 1871) nebo Wilhelm von Hartel (2. 10. 1899 - 20. 12. 1899) byli pověřeni provizorní správou ministerstva sotva na jeden či dva měsíce. Za první republiky, těch zlatých časů, se mezi listopadem 1918 a březnem 1939 vystřídalo v ministerském křesle na školství 15 ministrů nebo osob vedením rezortu pověřených, s průměrným setrváním ve funkci zhruba 16 měsíců. Za protektorátu byli ministři dva, Jan Kapras a Emanuel Moravec. První „přesluhoval“ z předchozí vlády do 19. 1. 1942 a druhý do 5. 5. 1945. Každý měl tedy relativně dlouhou dobu 3-4 roky a teoreticky čas pracovat na nějaké koncepci. Jenže Kapras se vyčerpával retardační politikou a spolupracoval s odbojem a Moravec se omezil na bezskrupulózní kolaboraci s okupanty, již zakončil kulí, kterou si 5. května 1945 sám vpálil do hlavy. Mezi lety 1945-1948 byli ministři dva. Za komunismu (únor 1948 - 4. 12. 1989) bylo celkem 13 ministrů školství. V průměru tedy vydrželi ve funkci každý zhruba 37-38 měsíců, nejméně Ernest Sýkora a Vilibald Bezdíček (každý asi 8 měsíců), nejdéle Milan Vondruška (11 let). Od Listopadu 1989 se za 23 let vystřídalo u nás 15 ministrů školství s průměrným trváním jejich funkce 1,5 roku, což je déle než za první republiky a jen o tři měsíce méně než za Rakouska-Uherska, vzoru to letité vládní kontinuity klasické monarchie. Je skutečně lepší, když se mocenské pozice ve společnosti obměňují, byť i častěji než bychom si třeba přáli, spíše pomocí voleb a jmenování či odvolání než utahováním oprátek a kulkami do hlav.