3. 1. 2013
Učebnice psychiatrie a čas
Dobrý den. Nedávno se mi dostala do ruky kniha Psychiatrie (Höschl, Libiger, Švestka). Otázka č. 1 zní: Kniha má asi 830 stran; kolik stran by asi mohla mít před padesáti lety a kolik za padesát let? Jinými slovy - jak jde vývoj dopředu? Otázka č. 2: kdyby se případný pacient snažil najít v knize svoje problémy, bude se vidět víc nemocný nebo méně nemocný? Děkuji za odpověď.
Josef Pácha Josef Úvoz 17 Jihlava
Vývoj nejen psychiatrie, ale jakéhokoliv oboru se nedá měřit tloušťkou učebnic. Ruku v ruce s pokrokem se nezvětšuje ani tak objem znalostí jako spíše se mění jejich proporce a kvalita. Nové poznatky, nyní například z oblasti psychofarmakologie, genetiky či neurofyziologie, nahrazují rozsáhlé pasáže starších učebnic, jež jsou dnes obsolentní (zastaralé), takže se už mimo historických pasáží nedočteme například o přikládání baněk, rotacích na odstředivkách a inzulínových šocích. Na papíře tištěné knihy nebobtnají způsobem, jaký známe ze starších počítačových verzí Windows, kde se hromadilo různé „smetí“, až jednoho dne pécéčko dočista zamrzlo. U knih se přece jenom jednou za čas najde autor, který se pochlapí a vydá stručnou verzi souhrnu aktuálního poznání, takže bobtnání může začít nanovo. Navíc jsou v tomto značné rozdíly mezi kulturními oblastmi. Tradičně objemné učebnice, často mnohadílné, vydávali Němci. Oproti tomu Američané jdou rovnou k věci a jsou až na výjimky poměrně struční. Slované mají kostrbatý a upovídaný odborný styl („horní končetiny“, „dolní končetiny“, „finanční prostředky“ místo paže, nohy nebo peníze). Máte ovšem pravdu, že v psychiatrii se za posledních 100 let počet klasifikovaných diagnóz zvýšil několikanásobně (Rx 46/12). To ale s objemem znalostí (tezaurem) zas tak moc nesouvisí. Slavná Kraepelinova učebnice psychiatrie z r. 1899 má 607 stran, ale je o něco úžeji zaměřena než ta naše. Takže ten rozdíl není zas tak velký. Doufám, že pokrok se bude projevovat jinak než pouhým zvětšováním objemu, podobně jako v architektuře. A pokud jde o dopad na laického čtenáře – pacienta, záleží na jeho přístupu, sugestibilitě a hypochondrickém zaměření. Jsou jedinci, kteří na sobě vidí všechny choroby, o nichž čtou nebo slyší, zatímco s jinými to nehne a mají pocit, že se jich to netýká. Toto vyloučení se, popření („disowning“) sahá někdy i do budoucnosti, takže se tito jedinci pak ve stáří nestačí divit, že nemoci postihují každého, tedy i je.