20. 12. 2012
Pane doktore,
Vždy, když otevírám REFLEX, tak si říkám - dnes už to tam určitě bude, není možné, aby se na tak evidentní problém někdo nezeptal. A ono zase nic, tak se po těch letech osměluji a ptám se. Co je to za vlastnost, nebo čím je způsobeno, že někteří lidé v ústním projevu opakují v jedné větě tatáž slova, a to i několikrát, anebo opakují celé věty? Takových řečníků je hodně, myslím si, že mezi známé osobnosti, které se takto vyjadřují, patří např. kandidát na presidenta Ing. Jan Fischer. Vždy si kladu otázku zda ti lidé takto „získávají čas“, dodávají svým slovům větší důvěryhodnost nebo důraz, anebo je to porucha vyjadřování. Na mne to dělá dojem, že v tom, co chtějí popsat, nemají dost jasno. Za odpověď děkuje a mnoho spokojených čtenářů Vám přeje
Ing. Jiří Kohoutek
Na perseveracích a verbigeracích, jak se „opakováním“ frází a slov říká, se v různé míře podílí všechno z toho, co zmiňujete. Také to může být obyčejný zlozvyk, jakýsi slovní „tik“. Navíc mohou tyto projevy být i příznaky poruch myšlení u schizofrenie (tak tomu však jistě není u Vámi zmíněného kandidáta). Zatímco perseverací se rozumí zejména ulpívavé myšlení, omílání téhož (třeba v opilosti, pod vlivem drog, při únavě, při duševní poruše), opakování slova se označuje jako verbigerace. Pomineme-li psychotickou poruchu myšlení, pak na pozadí verbigerací bývá zpravidla jistá obřadnost, tj. přikládání váhy a významu tomu, co říkám („moc moc bych se zlobil“), slovní „tik“, nedostatečné soustředění (zatímco myšlenky se proplétají gramatickými soutěskami jinam, huba opakuje stále totéž), do jisté míry nakažlivý zlozvyk, laciné získávání času, zejména u alibistických výroků politiků, kteří vše, co vypouštějí z úst, ještě pro jistotu podrobují výstupní kontrole (v lepším případě) a embolofázie, čili slovní vmetky. To je sice něco trochu jiného (viz Rx 42/2009 a 16/2012), ale souvisí to spolu některými sdílenými mechanismy. Při embolofázii jde o slovní „vatu“ typu „jakoby“, „ne?“, „viď“, „tedy“, „prostě jako“, „vole“ apod. Při verbigeracích se obsah opakovaného mění podle momentální výpovědi („jak bylo, jak bylo, odhlasováno, odhlasováno a je, a je, zapsáno v usnesení“). Posluchačsky to sice trochu dráždí, ale lze si na to zvyknout. Horší je, když to někdo doslovně přepíše, protože nejdivočeji verbigerace působí viděny na papíře. Opakování slov a frází se dá odnaučovat tréninkem, jehož součástí je zpětná vazba, při níž má dotyčný možnost sám své repetice poslouchat případně vidět napsané.