6. 12. 2012
Hodně dotazů do Listů se týká závislostí. Dnes odpovídám hned na dva, jež lze spojit.
Dobrý den, pane profesore.
Chtěl bych se zeptat, jestli člověk může mít sklon k závislostem jako takovým a přecházet od jedné ke druhé? Můj bratr pil a gembloval. Z gemblování ho"vyléčily" dluhy, z pití zdravotní problémy, ale o to víc začal nakupovat věci zbytné a nepotřebné a zesílil i jeho vztah k víře, což by samo o sobě nemuselo být špatné. Může se člověk z takového kruhu závislostí vůbec dostat?
Děkuji předem za odpověď. B. Mráka
Dobrý den, pane profesore.
Zajímalo by mě, proč léčba závislostí patří do oboru psychiatrie? Myslím si, že ti lidé by dost často potřebovali i psychoterapii. Je v takovém případě vhodná kombinace obojího a nabízí se běžně taková kombinace léčby nebo o to musí požádat pacient sám? Děkuji za odpověď.
Ela H.
Z hlediska klinických neurověd lze na závislosti nahlížet jako na tzv. Syndrom narušené závislosti na odměně. Můžeme si to představit asi tak, že vinou „kosmetické“ odchylky v genetické výbavě mohou být libostní struktury v mozku, jež zajišťují pocit odměny a zadostiučinění při libých interakcích s okolím, poněkud defektní a jejich normální stimulace nevede ke kýženému pocitu uspokojení. Nositelé takových změn jsou pak daleko náchylnější k jejich zvýšené stimulaci (alkoholem, sladkostmi, kokainem, cigaretami, gamblerstvím) a k rozvoji závislosti, ať už psychické nebo i somatické ve smyslu rozvoje tolerance a nebezpečí syndromu z odnětí. Z toho, co píšete, je vidět, že „dluhy“ a „zdravotní problémy“ Vašeho bratra nevyléčily, pouze přesunuly zdroj uspokojení jeho tužby jinam. Z takového začarovaného kruhu se dostat někdy lze, ale je to obtížné a rozhodně nestačí pouhá substituce drogy něčím jiným (slabší či odlišnou drogou), i když zprvu pomůže. Nutná je navíc psychoterapie a práce s okolím.
Problematika závislostí byla součástí psychiatrie zcela přirozeně, neboť jde o duševní odchylku (byť zdaleka ne vždy o nemoc). Ruku v ruce s propracovanějšími režimovými procedurami, léčebnými metodami a sociálními opatřeními se z této části psychiatrie postupně stal prakticky samostatný obor (adiktologie, v Rusku narkologie), jenž je mnohde od psychiatrie už prakticky oddělen. Nicméně i tam, kde je stále její pevnou součástí, měla by psychoterapie být vždy základním postupem při zvládání závislostí. Z biologických metod to kdysi byly u alkoholové závislosti tzv. blinkačky (averzivní léčba založená na nesnášenlivosti kombinace antabusu s alkoholem, kombinovaná s výchovným působením úklidových prací po pozvracených spolupacientech), později substituce (náhrada) „tvrdých“ opiátů o hodně „měkčími“ (heroinu methadonem) či jejich antagonisty (naltrexonem). Nyní se objevují látky tlumící bažení (kromě naltrexonu buprenorfin, akamprosat, nalmefen). Ty mají snížit riziko závislosti tím, že sníží potřebu libostní stimulace, o níž je slovo na začátku předchozího odstavce. Psychoterapii a korekci vlastní zkušenosti však v tomto případě sotvakdy něco nahradí a je u nás nedílnou součástí péče o závislé.