10. 9. 2012
V době, kdy toto číslo Psychiatrie přichází do tisku, se ve světových médiích objevila zpráva o studii publikované v Nature, která ukazuje, jak příčiny různých dosud nevysvětlených jevů mohou ležet překvapivě úplně jinde, než kde se intenzivně hledají. Čtenáři Psychiatrie si jistě dobře vzpomínají na nedávný poprask vyvolaný zprávou, že nárůst dětského autismu je důsledkem očkování. Sice bylo později toto tvrzení přesvědčivě vyvráceno, ale „stín podezření tam zůstává“. V případě autismu se totiž zdá, že nejvýznamnějším faktorem, který přispívá k nárůstu prevalence autismu, je zvyšující se věk otců. Tento nález publikovaný online v Nature a dokazující, že věk otce se na výskytu autismu podílí zhruba 20-30 %, navíc zpochybňuje tradiční přesvědčení, že nejdůležitějším faktorem, jenž determinuje vývojové poruchy a problémy u dětí, je věk matky. Riziko chromozomálních abnormalit, jako je např. Downův syndrom, sice s věkem matky narůstá, ale pokud jde o komplexní vývojové a psychiatrické poruchy, zdá se, že pes je zakopán spíše ve spermiích, nikoli ve vajíčku. Výzkumný tým, o němž referuje také New York Times z 22. srpna 2012, shledává, že průměrné dítě, jež se narodilo 20letému otci, má okolo 25 nahodilých mutací, jež mohou být vystopovány zpět do otcovského genetického materiálu. Počet těchto nahodilých mutací soustavně narůstá tempem 2 za rok, takže u 40letých otců dosahuje v průměru čísla 65. Notabene u matek je těchto mutací asi jenom 15 a s věkem v podstatě neroste. Většina těchto de novo mutací je neškodná, ale některé z nich, zdá se, významně zvyšují riziko autismu a možná i schizofrenie. Když výzkumníci okolo islandské firmy Decode Genetics, kteří analyzovali genetický materiál od 78 trojic dětí a rodičů, odečetli efekt věku rodičů, tak prakticky nenašli žádný rozdíl v genetickém riziku těch, kteří měli mezi příbuznými diagnózu autismu a schizofrenie a kontrolních osob. Jestliže těmto mutacím, závislým na věku otce, lze přičíst 20-30 % případů autismu a možná i schizofrenie, pak samozřejmě zůstává otázka, čemu nemocní vděčí za tento zbytek. Zdá se, že jsou to ještě další genetické predispozice a vlivy prostředí, jež jsou neznámé a jsou předmětem četných studií. Na rozdíl od „vakcínové hypotézy“ vliv věku je podpořen solidními důkazy v metodicky velmi přesvědčivě provedené studii. Nicméně ani to nevysvětluje beze zbytku dramatický nárůst autismu v americké populaci. Počet otců starších než 40 let narostl v USA od roku 1980 o více než 30 %. Avšak četnost diagnózy autismu se zvýšila 10x, a to na jedno z 88 osmiletých dětí. U diagnózy schizofrenie ovšem vzestup není zdaleka tak jasný. Závěry této studie jsou v mnoha ohledech poučné, ale neměly by být absolutizovány. Rozhodně neznamenají, že duševnímu zdraví dětí by výrazně prospělo, kdyby byly počaty dvacetiletými nedospělými otci, byť riziko diskrétních mutací v jejich genech je o něco menší než u lidí, kteří zakládají rodiny s rozmyslem. Započítáme-li i tuto úvahu, stojíme opět na začátku v úctě před složitými systémy a s velkou ostražitostí před jakýmkoliv sociálním inženýrstvím.