9. 2. 2012
Lékař jako bohulibý práskač?
Vážený pane profesore,
v Reflexu si jako první nalistuji Váš sloupek a vždy se něco podstatného dozvím. Tentokrát mám otázku i já. V tisku se v souvislosti se strašným neštěstím v Hradci Králové objevil ze stran úřadů požadavek, aby i lékaři specialisté jim hlásili, kdo má závažnou chorobu, která činí pacienta nezpůsobilým k řízení motorového vozidla. Proti nim se okamžitě zvedl protest, že prý je nutno ctít lékařské tajemství a že citlivé údaje by se mohly dostat do nesprávných rukou. Jeden z argumentů byl, že o epilepsii, či jiné závažné chorobě by se mohl dozvědět i zaměstnavatel. Upřímně - položím-li na misku vah tuto možnost a na druhou nebezpečí, že epileptik za volantem někoho zabije, tak snad není třeba váhat? Tento způsob ochrany lidských práv či takzvaná politická korektnost mi připadají zničující, ne-li zločinné. Co si o tom prosím myslíte Vy?
Děkuji a zdravím Eva Pátková
Navzdory jasnému argumentu, který uvádíte ve prospěch rozšířené oznamovací povinnosti, jsem hluboce přesvědčen, že ve vztahu lékaře a pacienta musí za každou cenu zůstat důvěra a pocit bezpečí pro nemocné a trpící, kteří musí vědět, že lékař není ani žalobce, ani práskač, ale že je zde jen a jen proto, aby jim pomohl. Lékařské tajemství je posledním útočištěm těch, již se octli na hranici svých sil a možností. Jejich důvěra nesmí býti zrazena. Kdybychom si začali zahrávat s medicínou jako služkou státní správy, ztratili bychom se svými pacienty kontakt. Přestali by nám věřit. Začali by víc lhát a mlžit a to by zpětně vedlo k úpadku lékařské péče, jež je na otevřenosti do značné míry založena. Je přece věcí každého jednotlivce, jak se svým tajemstvím naloží. Pokud jde o bezpečnost druhých, o tu se má postarat posudkový či forenzní lékař – znalec z podnětu příslušných orgánů. Proto se přece píší dobrozdání pro držitele všelijakých průkazů a oprávnění, od řidičáku až po zbrojní pas. Tam ať posuzovatel koná svou povinnost. Ale ošetřující lékař, zejména specialista, zde je proto, aby pacienta vyslechl, diagnostikoval, léčil, a poučil o povaze onemocnění a jeho prognóze. Dokud se mne na způsobilost řídit motorové vozidlo nikdo neptá, mlčím jako hrob. Pacientovi ovšem řeknu pravdu – byť nepříjemnou. Jestliže kdokoli, například zaměstnavatel, chce brát na zdraví svého zaměstnance nějaký ohled, ať si pro to sám určí podmínky a zaplatí si znalce. Ale ošetřující lékař je zde pro pacienta a ne pro jeho zaměstnavatele. Když si pacient řekne, že chce potvrzení pro to a to, tak mu ho můžu a nemusím vystavit. Ale když si o ně řekne kdokoliv jiný, má smůlu: nejprve se zeptám pacienta na jeho souhlas. Jinými slovy – specialisté se nemusí lékařskému tajemství zpronevěřit, stačí, když posudkáři budou řádně konat svou práci.