18. 8. 2011
Šílenec nebo psychopat?
Pane doktore,
líbil se mi nedávno váš rozhovor v televizi s D. Drtinovou. Mj. jste mluvil o norském střelci. Mám však dojem, že si trochu protiřečíte, když na jednu stranu říkáte, že ten vrah nebyl nepříčetný, na druhou stranu říkáte „umanutý“, „psychopatický“ apod. Tak byl to psychiatrický případ nebo ne?
J.Lukášek, Hradec Králové
Pojďme si v tom udělat trochu pořádek. Psychiatrie je lékařský obor, zabývající se chorobami psychiky (mozku) jednotlivců. Nezabývá se sociální patologií, šamanismem, sektářstvím, terorismem, okultismem a mnohými dalšími jevy, souvisejícími s lidskou psychikou, neboť nejde o definovaná onemocnění mozku. O psychologii všedního dne se zajímá především psychologie, jež může též studovat jevy sociálně psychologické a mít přesah k pedagogice, penologii a dalším oborům. Hranice mezi těmito oblastmi zájmu je neostrá, ale zřejmá. Pokud jde o duševní poruchy, dělí se na nepsychotické (například neuróza, úzkostná porucha) a psychotické (například schizofrenie). Psychóza se česky označuje jako šílenství. Slovo šílenství má však ještě i jiný, širší laický význam a bývá nadužíváno. Řekne-li se „šílený střelec“, zdůrazňuje se tím absurdita jeho činu, nikoli diagnóza. Psychiatr by jej měl nejprve vyšetřit a pak se teprve vyjadřovat. Mnohé však nasvědčuje tomu, že onen Nor psychózou netrpěl. Psychóza je závažné duševní onemocnění, charakterizované ztrátou kontaktu s realitou - např. tím, že je chybně vnímána (halucinace, iluze) nebo zpracována (bludy), případně má dotyčný kvalitativní poruchy vědomí (delirium). Psychiatrie ovšem také popisuje stavy, jež nejsou nemocemi, nýbrž například vývojovými odchylkami či poruchami. Sem se řadí mentální retardace (oligofrenie), sexuální deviace (parafilie) a poruchy osobnosti (psychopatie). Jak zřejmo, tyto stavy nejsou ani psychózami, ani šílenstvím, a dokonce ani nemocemi. Pokud jde o příčetnost, k té se nevyjadřuje psychiatr, nýbrž soud. Chce k tomu od psychiatra zpravidla vědět, zda schopnost dotyčného rozpoznat nebezpečnost a důsledky svého chování a schopnost toto chování ovládnout byly zachovány. Spáchá-li například paranoidní schizofrenik něco pod přímou hrozbou hlasových halucinací, které k němu promlouvají a které považuje za reálné, jakož i to, že ho chce „pronásledovatel“ zabít, pak jeho schopnosti rozpoznávací i ovládací jsou snížené nebo i vymizelé. Tak je tomu v deliriu, v patickém afektu, při paranoidní schizofrenii apod. Proto se obhájci všech možných lumpů snaží ten který čin svých klientů „našít“ na psychotickou poruchu což většinou neodpovídá skutečnosti – zejména ne tam, kde je čin dlouho předem plánován a promyšlen. Naproti tomu psychopatie (Hitler, Stalin aj.) nic takového většinou neimplikuje a k vyvinění (exkulpaci) běžně nevede. Protože psychopatie není nemoc, ale stav, takový člověk není nemocen. Může mít nějakou psychiatrickou nálepku nebo laickou nadávku, ale za svůj čin zodpovídá. Dotazujete se tedy na rozpor pouze zdánlivý. Ve skutečnosti je to rozpor mezi laickým hodnocením nenormálnosti činu na jedné straně a psychiatrickým hodnocením chorobnosti psychiky dotyčného na straně druhé.