30. 6. 2011
Psychopati v politice
Vážený pane lékaři, před pár dny jsem na internetu objevila řeč pana doktora Hnízdila, který hovoří o politicích naší země mimořádně negativně (www.civilcourage.cz/ hnizdiljan.html). Jeho pohled mě vyděsil. Jakkoliv jsem zhnusena, stále věřím, že nemůže být v naší politice takové množství psychopatických individuí. Chtěla bych se Vás zeptat, zda nám skutečně vládne tolik psychopatických osobností a zda bychom neměli s tímto nastíněným jevem (je-li to skutečně u nás tak vážné) něco aktivně dělat.
S pozdravem a přáním pevného zdraví
P.Lipská
Obraz, jenž vzniká sledováním politické scény optikou polobulvárních médií, skutečně může u někoho vyvolat dojem, že se všichni pomátli anebo jsou to alespoň „psychopati“, což je termín, jenž se ke škodě psychiatrie užívá jako nadávka. Tento dojem však není (a ani nemůže být) založen na datech, jež by vyžadovala pečlivé vyšetření dotyčných, včetně psychologického, a porovnání s reprezentativním kontrolním vzorkem obecné populace. Mnohem pravděpodobnější je, že volení politici nejsou o nic horší než lid, který je volí. To, že nejsou lepší, je také pravděpodobné, a je to daň za to, že se nám nezvrhávají v tyrany a sociální inženýry, neb jsou po čtyřech letech vyměnitelní. Že ti, co po nich přijdou, také většinou nejsou o nic lepší, jen odráží situaci s lidem: ten je také zhruba stále stejně dobrý a špatný. Je však dost možné, že se politici přece jenom od obecné populace poněkud liší, a to právě svými schopnostmi být zvoleni, čili schopností trefit se do vkusu významné (byť i pokleslé) části populace. To bývá často (ne vždy) spojeno s určitou výmluvností (bývají to „kecálisti“), žoviálností, citlivostí pro odezvu na své chování, propojeností a protykaností v politicko-ekonomické síti vzájemně se podporujících brachů, určitou touhou po moci a schopností své sobecké zájmy umně maskovat obětí pro veřejný zájem. Popularita a výhody jim většinou dělají dobře a jsou překvapeni, že to bývá slabá záplata na ztrátu soukromí a nevybíravost všetečných novinářů. Přesto neexistuje důkaz, že by politika byla prosta lidí skutečně obětavých, charakterních, vzdělaných, skromných, již skutečně hájí zájmy nás všech. Osobně znám několik politiků či političek od komunální úrovně až po vrcholnou, jichž si nesmírně vážím a díky nimž paušální dehonestaci politiků kategoricky odmítám. Jsou to lidé, kteří pracují šestnáct hodin denně, neznají svátky, ztratili soukromí, žijí v neustálém stresu a napětí, řeší složité úlohy, jež vyžadují nervy jako špagáty a vděku se nedočkají, ba naopak. Žijí navíc v dosti odpudivém prostředí. O to větší mají můj obdiv. Většina z těch, kdož na politiky paušálně nadávají, by s nimi neměnili ani na hodinu. Nadávat je tak snadné! Něco dobrého užitečně předvést je však dnes téměř nemožné.