12. 5. 2011
Co s nesnesitelnou babičkou
Dobrý den pane doktore Höschle,
naše babička prožívá stavy výrazné paranoie (moje matka ji chce údajně zabít, telefonická společnost ji okrádá, někdo jí chodí do bytu, když tam není a rozbije jí rychlovarnou konvici atd.), kombinované se silnou hysterií a negativními emocemi, jejichž projevy neumí zastavit. Mívá záchvaty vzteku, kdy obviňuje své blízké z několik let staré záležitosti nebo z událostí, jež nejsou pravda, uráží mě v přítomnosti mého 4-letého dítěte apod. Není schopna normální komunikace - debata se rychle sveze k řešení jejích problémů. Má špatné vztahy s lidmi vůbec, je čím dál tím víc sama. Problém nevidí u sebe, ale jen u druhých. Prožívá tento svět jako jedno velké peklo plné nástrah. Když něco nechce slyšet, tak předstírá, že neslyší. Nechápe princip kompromisu. Záměrně si odpírá pěkné prožitky i materiální věci, totéž požaduje i od své rodiny. Je ráda, když může trpět a hlavně nám to hystericky sdělovat. Bojím se přenosu takového chování z generace na generaci. Lze zjistit, zda to není nějaká psychická porucha, která je dědičná? Mám čtyřletého syna a nechci, aby trpěl vinou těchto zvyků a vzorců chování. Děkuji, mějte se skvěle,
A. V.
P.S. Chtěla jsem Vás poprosit, kdyby byl dotaz otištěn, abyste nezveřejňoval mé pravé jméno (příbuzní jsou všichni čtenáři časopisu Reflex).
Paranoidní myšlení se ve stáří objevuje poměrně často, buď jako vystupňovaný povahový rys, jenž byl přítomen i před tím, nebo jako projev choroby – buď demence, například Alzheimerova typu, nebo poruchy s bludy (paranoia) či jiné psychózy. U paranoi zůstává ostatní psychika víceméně nenarušena, takže dotyční mívají vynikající paměť a působí navenek dobře. Často se z nich rekrutují nepoučitelní sudiči a kverulanti, kteří zahlcují soudy nesmyslnými či nepřiměřenými podáními tak dlouho, až se podaří omezit jejich způsobilost k právním úkonům. Hranice mezi nesnesitelnou povahou, jejíž zdroje sahají hluboko do dětství a v nejasné míře jsou zakódovány i v genech, a nemocemi, jež souvisejí s poruchami mozku (atrofie, poruchy cévního zásobení) a mají se léčit, je v mnoha případech neurčitá. Vzhledem k absenci náhledu u lidí s paranoickým vývojem je prakticky nemožné přimět je k léčbě a jejich prožívání a projevy nějak změnit. Jsou psychoterapeuti, kteří se o to pokoušejí a tu a tam zaznamenají určitý úspěch, ale jednak je jich jako šafránu a jednak psychoterapie poruch osobnosti je tak vleklá a výsledky tak nejisté, že ji nikdo v dostatečné míře nezaplatí. Motivace postižených je mizivá a jediný, kdo o jejich léčbu opravdu stojí, je jejich postižené okolí.
Bez znalosti mnoha dalších souvislostí a dynamiky celého procesu Vám nelze takto na dálku radit. Pokud se ale kdy nějaké rodině podařilo uchránit před následky „negativní energie“ šířené jedním rodinným příslušníkem, pak jedině odpoutáním, osvobozením, odstěhováním, ztrátou kontaktu. Zní to krutě, ale vždy je třeba zvážit poměr zisků a ztrát a rozhodnout se: mladá rodina a vnuk, jenž má život před sebou, nebo stará egocentrická nesnesitelná manipulativní osoba, jež rozbije všechny vztahy kolem sebe?