8. 9. 2010
Josefa Kouteckého znám 40 let, z toho 20 let jsme byli souputníky na Univerzitě Karlově. Poprvé jsem se s ním setkal někde na přelomu 60. a 70. let, když jsem jako student medicíny chodil za umírajícím desetiletým chlapečkem, synem mého přítele z Podještědí. Krásné, milé a zdravé vesnické dítě, pojednou onemocnělo zákeřnou nemocí, zhoubným nádorem ledvin, a ocitlo se znenadání uprostřed neznámého velkého města na klinice poblíž Karlova náměstí. Zjistil jsem, že před horizontem té dětské duše se jako veliké tajné přání skví malý pásový traktor, který měli v hračkářství na Tylově náměstí. Běžel jsem tam tehdy a pásáček jsem koupil. Za několik dní chlapec zemřel. Přišel jsem na jeho pokoj, který už byl opuštěný a na nočním stolku stál ten malý traktor. Dodnes cítím tu krutou výčitku, tu nespravedlnost, tu věčnou otázku, proč si neštěstí nevybírá. Otočil jsem se ke dveřím a tam stál mladý asistent Koutecký s náznakem provinilosti za medicínu, která toto ještě nedokáže zvládnout, a s chápavým pohledem. Možná tady někde se rodilo jeho rozhodnutí odejít z chirurgie a věnovat se oboru do té doby téměř neexistujícímu: dětské onkologii. Dlužno podotknout, že ji pozvedl na úroveň, která všem, kdož s ní musejí přijít do styku, dnes již přináší naději. Podruhé jsem se s ním setkal v revolučních dnech podzimu roku 1989, kdy jsme jako čerstvě zvolení děkani lékařských fakult Univerzity Karlovy v malém bistru na Pavlově náměstí zvažovali, co dál. Jak uchopit příležitost, kterou nám přicházející doba, v níž bylo možné prakticky všechno, dává. Ve spolupráci s tehdejším rektorem KU Radimem Paloušem jsme spolu ladili noty pro transformaci lékařských fakult. První krok, který jsme oba učinili, byla změna zaměření našich fakult z pediatrické, resp. hygienické, na fakulty všeobecného lékařství. Druhá kladla důraz na dětskou a rodinnou péči, třetí na preventivní medicínu. Od té doby jsme po řadu let kráčeli pospolu. Jak milé bylo moje překvapení, že sdílíme mnoho zájmů mimoprofesních, zejména komorní klasickou hudbu. Zpočátku roku 1991 oslavovalo Psychiatrické centrum Praha 30 let své existence. Oslavy se konaly v Karolinu a hrálo tam Kocianovo kvarteto, které jsem cestou svého přítele Pavla Hůly požádal o tuto laskavost, neboť Kocianovci se již před tím ochotně zapojili do našich kulturních setkání se studenty na koleji Jednota. Vzpomínám, že to bylo právě na koncertě v Karolinu, kdy přišel Josef Koutecký s nesmělým dotazem, zda bych ho nepředstavil Pavlu Hůlovi, protože by rád Kocianovce pozval na koncert, který chce 2. lékařská fakulta v Karolinu spořádat. Co z toho nakonec bylo, všichni víme. Josef Koutecký se zasloužil o to, že se Kocianovci stali prakticky nedílnou součástí kulturního života Univerzity Karlovy a tato tradice trvá dodnes. Naše společné působení na univerzitě přineslo i mnohé další zážitky včetně neformálních setkání a společně strávených dní na dovolené s několika kolegy či přáteli a Peťovou (jak se Josefovi Kouteckému říká) laskavou ženou Jitkou. Patří k nim nezapomenutelný pobyt na jednom půvabném řeckém ostrově, kde jsem měl tu čest dělat Jitce řidiče na motocyklu a vozit ji po kouzelných zákoutích olivových hájů a zapomenutých plážích. Byly chvíle, kdy mi Peťa, smím-li to tak říci, ač o řadu let starší, připadal jako malé dítě. Jestliže někdo z nás šlápl na mořského ježka a propíchl si chodidlo, byl to on. Jestliže někomu z nás exotická strava nesedla, byl to Peťa. Zmiňuji to zde proto, že právě tyto zážitky daly v mých očích charismatické osobnosti Josefa Kouteckého lidský rozměr. Josef Koutecký je ovšem široce rozkročená renesanční osobnost, do jejíž duše lze nahlédnout mnohými okny. Je to především výtvarné umění, jehož je velkým znalcem a sběratelem a také poezie, kterou, na rozdíl od mnohých představitelů naší generace, nejenom miluje, ale také zná a umí zpaměti citovat. To se ostatně mnohokrát projevilo v jeho dnes již legendárních promluvách před tradičními kociánovskými koncerty. To, že mohu dnes Josefu Kouteckému z celého srdce poblahopřát k 80. narozeninám, je pro mne nejenom veliká radost a čest, ale zároveň příležitost nahlédnout, co v trysku pomíjivých dní přichází a odchází, a co zůstává. Josef Koutecký je stejně mlád jako před 20 či 40 lety a já mu přeji, aby mu jeho dobrá mysl, pevné zdraví, pracovní elán a spolehliví přátelé vydrželi do 120. Q.B.F.F.F.
Cyril Höschl
ISBN: 978-80-904717-1-9