26. 8. 2010
Jak dostat šílence na psychiatrii?
V Rx 31/2010 jsme uveřejnili odpověď na dotaz čtenáře, jak dostat duševně nemocného na psychiatrii proti jeho vůli. Na tuto odpověď se sešlo několik reakcí, z nichž jednu vybírám k dalšímu komentáři:
Vážený pane profesore, musím reagovat na Váš článek "Jak přikázat léčení". Máme nemocného syna, proto nechci, aby kdekoli bylo publikováno moje jméno. Syn byl již 4x hospitalizovaný se schizofrenií. Naposledy v PCP, tedy na Vašem pracovišti. Už je tři roky po léčbě a zaplať pánbůh jeho stav je dobrý. Za to samozřejmě děkujeme, ale proto nepíši. Celá procedura, než jsme ho dostali na léčení, byla VŽDYCKY(!) strašlivá. Podle mého názoru není u nás platný zákon dobrý anebo je špatně aplikován. Nevidím to jako “daň za svobodu a lidskou důstojnost“, jak píšete, ale vidím to jednoznačně jako NEPOSKYTNUTÍ LÉKAŘSKÉ PÉČE a ALIBISMUS nebo možná i STRACH lékařů, aby se nedostali do křížku s tímto špatným zákonem. Člověk, který má nemocné zuby a nechce se léčit, vůbec nemůže být srovnáván se schizofrenikem, který není schopen si svoji nemoc uvědomit. Přece psychiatr - nebo dva, na sobě nezávislí – pozná, zda jde o psychicky nemocného člověka nebo ne. Tedy opakuji: neléčení psychicky nemocného člověka není daň svobodě a lidské důstojnosti, ale neposkytnutí lékařské péče vážně nemocnému člověku. Z toho neslevím ani písmenko. Co je důstojného na tom, když takto nemocný člověk žije někde špinavý jako bezdomovec, neschopný se o sebe postarat? A kdo tedy může stávající špatné zákony ovlivnit ve směru ke zlepšení péče o psychicky nemocné, prosím, aby to neodkladně udělal. Děkuji, pokud jste dopis dočetl až do konce. Problém léčení psychicky nemocných a následné péče o ně mi opravdu velmi, velmi leží na srdci.
Vážená paní,
velice Vám rozumím a jmenovaný zákon neobhajuji. Já jen říkám, že úkolem zdravotního systému není vyhledávat jedince, kteří o sobě nevědí, že jsou nemocní, a nutit je k léčbě. Úkolem zdravotního systému je poskytovat expertízu k vytváření zdravých životních podmínek, poskytovat prevenci tam, kde je prokázaně účinná a možná, a poskytovat léčbu těm, kteří o to stojí. Nedostatek náhledu není specifický pouze pro psychózy, ale týká se i ostatních chorob. Když se Vám nelíbí příklad se zubařem, můžeme jít dál: týká se to neléčených diabetiků, arytmií, rakovin a spousty dalších nemocí, jejichž oběti péči o sebe zanedbávají anebo ji prostě odmítají. Nařizovat někomu, že se musí léčit, to opravdu mohou jen totalitní režimy. To, o čem si píšeme, tedy je daň za demokracii.
Váš dopis ukazuje ale ještě něco jiného: v celé problémové oblasti duševního zdraví je mnoho subjektů („stakeholders“), jež hájí své zájmy a vidí danou problematiku velmi odlišně. Tyto subjekty se někdy sdružují do různých společností a asociací. Je příznačné, že pacientská sdružení by většinou psychiatrii nejraději úplně zrušila a dotyčný zákon a léčebny jim připadají naopak moc brutální a „středověké“. Psychiatrická sdružení na to hledí z pozice profese a samozřejmě se snaží minimalizovat škody včetně své vlastní újmy, jak správně píšete (proč by měl psychiatr nosit kůži na trh a ještě se za to dát zostouzet nebo dokonce žalovat?). Stát by nejraději maximalizoval svůj vliv na události a minimalizoval zodpovědnost za jejich důsledky (tzn. dát zavírat každého, kdo „zlobí“, ale když trpí, tak za to můžou ti, co ho špatně léčí, popř. pac. sám). Represivní složky by část své kompetence nejraději přesunuly na zdravotníky (a naopak). V tomto silovém poli hrají ve světě důležitou roli asociace rodinných příslušníků duševně nemocných, což jsou sdružení lidí s podobným osudem, jako máte Vy. A ptáte-li se, kdo tedy může stávající špatné nebo špatně aplikované zákony ovlivnit, pak odpovídám, že zejména tato sdružení příbuzných („family members“). Lékaři se ze své povinnosti nevyvlékají, ale věřte, že ti jsou v tomto státem oslyšeni, protože jsou vnímáni především jako subjekt, který buď chce zvyšovat svou moc nad lidmi, nebo z toho aspoň „něco mít“. Už proto jsou nevhodnými iniciátory legislativních změn, jež by měly změnit jejich pravomoci. Všude ve světě, kde se postavení psychiatrie zlepšilo, se o to zasadili právě příbuzní nemocných, protože ti na jednu stranu nejsou podezříváni z profesního prospěchu jako lékaři, na druhou stranu jsou významným elektorátem (je jich spousta!) a politici je musí vzít v potaz. Jediný problém dosud je, že ne vždy (zejména u nás) jsou schopni se zorganizovat. Zdravím Vás a Vašemu synovi přeji trvalou remisi.