17. 6. 2010
Jaké jsou vaše zkušenosti s vyhýbavou poruchou osobnosti? Jaká je úspěšnost její léčby a jaký postup nejvíc zabere (neustálé exponování)? Do jaké míry lze vůbec změnit své chování změnou svého myšlení, sebehodnocení, když má člověk vyhýbavou poruchu osobnosti? Děkuji.
S pozdravem, Váš čtenář Pavel.
U jedinců s vyhýbavou poruchou osobnosti se projevují trvalé rysy sociální přecitlivělosti a inhibice. Tito lidé se vyhýbají společenským situacím a trpí pocity méněcennosti. Bojí se navazovat osobní vztahy, protože se v kontaktu s druhými necítí bezpeční. Většinou nejsou schopni vyjádřit svoje pocity. Tato porucha je zřejmě variantou základních osobnostních rysů introverze a neuroticismu a částečně se kryje s pojmem „úzkostná porucha osobnosti“. Vrozené rysy této povahy se mohou ve výchově posílit na jedné straně hyperprotektivitou (nadměrným ochranářstvím), na straně druhé nadměrnou kritikou ze strany rodičů či vychovatelů. Pro takto zranitelné lidi jsou jinak běžné dětské zážitky odmítnutí, výsměchu, ponížení nebo shození před druhými devastující. Vyhýbavá porucha osobnosti se v obecné populaci vyskytuje asi u 1–2% osob, mezi pacienty různých typů však mnohem častěji. Lidé trpící touto poruchou vyhledávají léčbu původně spíše pro příznaky úzkosti, zejména sociální fobie, nebo pro depresi. Nácvik sociálních dovedností a expoziční léčba se zdají skutečně být v těchto případech velmi užitečné. Podpůrnými léky ke snížení úzkosti jsou antidepresiva. Podle mé zkušenosti patří poruchy osobnosti mezi nejobtížněji léčitelné stavy v psychiatrii vůbec, s velmi špatnou prognózou co do vyléčení. Jde totiž o stavy, které jsou hluboce zakořeněné, značně trvalé a léčbě odolávající. Z nich však právě tato porucha, neostře se prolínající s poruchami úzkostnými, je relativně nejlépe zvládnutelná právě dobře vedenou kognitivně-behaviorální léčbou s opakovanými expozicemi a nácvikem sociálních dovedností. A to je dobrá zpráva.