17. 12. 2009
Vážený pane Höschle,
v poslední době mě zaráží a zlobí stále více propagovaný názor, že český národ je "malý a lokajský". Rčení "malý český člověk" zaznívá z nejrůznějších míst tak často, že se stává rčením ustáleným a nabírá hanlivý nádech ne ve smyslu člověk malý=obyčejný, ale člověk ponížený-bojácný. Zajímá mě proto, jestli se, podle Vás, "stokrát opakovaná lež stala pravdou", anebo jestli je to forma projekce "podle sebe soudím tebe" a ve skutečnosti jenom malí lidé lokajovitého typu, kterým ale, bohužel, je dopřáváno více sluchu, než by zasloužili, skuhrají na "tu naši malou povahu českou".
Anebo je naším národním povahovým znakem, pokud se vůbec o něčem takovém dá mluvit, právě ona "uskuhranost"?
Děkuji a srdečně zdravím
Petra Planková, Ostrava
Vy jste si částečně odpověděla sama. Co se mého názoru týče, věřím na nějaké zásadní „národní“ povahové rysy čím dál tím méně. Čím je člověk izolovanější, tím kategoričtější soudy si vytváří o těch, které dobře nezná. První překvapení, když proniknete do světa, je, že všichni lidé jsou si (i povahově) dosti podobní a že v každé kultuře či etniku najdete příklady jakékoli povahy. Jeden můj přítel to kdysi vystihl půvabným postřehem „Všiml sis, že všichni lidi vypadaj trochu jako Židi?“. Už už by se mi tedy chtělo odbýt Vás replikou, že na žádné národní povahy nevěřím. Nicméně druhé překvapení, které mám zprostředkovaně od těch, co se s cizí kulturou dokonale sžili, popřípadě jsou dvojjazyční a pobývají tam i zde, je, že určité rozdíly přece jenom jsou. A jsou mimo jiné dány i módou, převládajícím názorem, náboženským pozadím, historickou zkušeností (vítězové versus poražení), dominancí na mezinárodní scéně (velcí versus malí) a řadou dalších činitelů včetně geopolitických podmínek. V Belgii například žije 97% lidí ve městech, zatímco třeba ve Finsku či Irsku je to jenom 60%. A vesnická mentalita je přeci jiná než měšťácká. Vliv má i tradice a způsob obživy. Řekové třeba stále (navzdory EU) necítí v každodenním životě takový tlak času, jako severněji umístění západoevropané, a po ulicích méně chvátají, což lze pozorovat. Nebudu podobné rozdíly dále vyjmenovávat, vydalo by to na knížku. Chci jenom říci, že u Čechů opravdu lze cosi jako určitý pocit méněcennosti pramenící z historické zkušenosti (jednou pod Němci, pak zas pod Rusy) a z malého rozměru státu i jeho dějin vystopovat. K tomu přistupuje ono „před pány stýská si, za vraty výská si“, což souvisí s Vámi zmíněnou uskuhraností. Podíváte-li se ale na statistiky evropských průzkumů, zjistíte, že ani s tím skuhráním (distresem, nespokojeností atd.) na tom nejsme hůř než některé jiné země. Jinými slovy, to, co u sebe shledáváme jako národní povahové rysy, není „národně“ specifické, i když to lze v určité míře opravdu zjistit.