7. 11. 2009
Nezkrácená verze:
V r.1989 jsem o budoucnosti nevěděl nic, žil jsem jako bohnický lékař a učitel na medicíně, měl jsem kromě několika přátel s podobnými názory na svět také ženu a čtyři malé děti v modřanském paneláku. Občas jsme se scházeli v „šedé zóně“ na polo- či neoficiálních seminářích, četli zakázanou literaturu, poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Domníval jsem se, že to tak bude do nedohledna a že se s tím nedá víceméně nic dělat. Ve snu mne nenapadlo, že se blíží konec režimu. Takový nihilismus sice vypadá z dnešního pohledu nepochopitelně, ale byl důsledkem hluboké frustrace ze sovětské okupace r. 1968, která všechny naděje rázem škrtla. Asi týden před 17. listopadem 89 jsem potkal Ivana Havla, který mne upozornil, že ke Dni studentstva bude možná nějaké shromáždění. Přes veškerou skepsi jsem v sobě choval puzení vyhledávat příležitosti k popichování konformních spoluobčanů a prorežimních šašků. Spíše ze zvědavosti jsem tedy 17. listopadu sebral rodinu včetně nejmladšího, kterému tehdy bylo 5 let, a šel s nimi na Albertov a na Vyšehrad. Tam, tedy ještě před cestou průvodu na Národní třídu, kde se už chystalo mlácení davu (scénář byl uniformní po celém východním bloku), jsme za sebou zaslechli poznámku jednoho z dvojice chlápků: „Hele, voni tam snad pudou s těma malejma dětma“. Teprve ex post mi došlo, co ta věta znamenala. Mimo jiné i to, že přinejmenším tito dva za námi věděli, kam se půjde a co se tam nejspíš bude dít. My nakonec na Národní třídu nedošli, protože byla hrozná zima, do nejmladšího se dala zimnice, ostatní chtěli čůrat a napít a byli ucaprtaní z dlouhého stání a pomalé chůze, takže jsme šli z Vyšehradu domů. To, co následovalo potom, jsem prožíval s ohromným vzrušením. Za den se toho událo víc než za léta před tím. Začaly se dít zázraky. Jeden den se stříhaly hraniční dráty, další otevíraly pěší přechody, najednou jsem si podával ruce s britskou královnou, americkým ministrem zahraničí, s učenci, filosofy, umělci – a nebyl to sen. Začali jsme žít svou vlastní historii. Pohlížím-li na emoci té doby dnes, říkám si, zda by naše současnost náhodou nevypadala teď stejně i bez té revoluce: Gorbačovská perestrojka by zřejmě pomalu vyústila v umírněný socialismus dnešní doby, stejné funkcionářské ksichty s nánosem smyslu pro ekonomiku a hru na demokracii a lidská práva by byly vyselektovány do nejvyšších funkcí a možná by došlo i na relativní svobodu slova a politickou pluralitu. Tenkrát jsme ale měli krásná očekávání a neměli bychom dnes litovat, že jsme si je užili. Třeba se jednou zase naplno vrátí.
Publikovaná verze:
V r.1989 jsem o budoucnosti nevěděl nic, žil jsem jako bohnický lékař a učitel na medicíně, měl jsem kromě několika přátel s podobnými názory na svět také ženu a čtyři malé děti v modřanském paneláku.
Občas jsme se scházeli v „šedé zóně“ na polo- či neoficiálních seminářích, četli zakázanou literaturu, poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Domníval jsem se, že to tak bude do nedohledna a že se s tím nedá víceméně nic dělat.
Asi týden před 17. listopadem 89 jsem potkal Ivana Havla, který mne upozornil, že ke Dni studentstva bude možná nějaké shromáždění. Přes veškerou skepsi jsem v sobě choval puzení vyhledávat příležitosti k popichování konformních spoluobčanů a prorežimních šašků.
Spíše ze zvědavosti jsem tedy 17. listopadu sebral rodinu včetně nejmladšího, kterému tehdy bylo 5 let, a šel s nimi na Albertov a na Vyšehrad. Tam, tedy ještě před cestou průvodu na Národní třídu, kde se už chystalo mlácení davu, jsme za sebou zaslechli poznámku jednoho z dvojice chlápků: „Hele, voni tam snad pudou s těma malejma dětma“. My jsme nakonec na Národní třídu nedošli, protože byla hrozná zima a do nejmladšího syna se dala zimnice.
To, co následovalo potom, jsem prožíval s ohromným vzrušením. Za den se toho událo víc než za léta před tím. Začali jsme žít svou vlastní historii. Tenkrát jsme ale měli krásná očekávání a neměli bychom dnes litovat, že jsme si je užili. Třeba se jednou zase naplno vrátí.