28. 6. 2009
Jednou z vlastností lidské mysli je nedůvěra k neznámému. Tajemno vlastně budí ambivalentní směs zvědavosti a strachu. Už od malinka oscilujeme mezi maminčinou sukní, tedy bezpečím toho, z čeho jsme vzešli, a neznámým, cizím a často nebezpečným světem, který nás láká a přitahuje, ale z něhož ve stále větších obloucích prcháme zpět, až se jednoho dne nevrátíme a opustíme maminčinu oběžnou dráhu jako kosmická loď. S nedůvěrou k neznámému, potřebou bezpečí a vlastní důstojnosti souvisí i utváření mravních postojů selského rozumu: čemu nerozumím, je špatné. Derivátem tohoto myšlenkového podhoubí byly hony na čarodějnice, na Galilea, na genetiku, na kybernetiku. Milan Kundera napsal v Nesmrtelnosti, že posledním Středoevropanem v pravém smyslu, tedy i dějinném, byl J. W. Goethe. Vstoupil do novověku, ale přitom byl vlastně už skoro posledním, kdo ještě mohl porozumět světu, jenž ho obklopoval: věděl, jak funguje dalekohled, kterým hleděl na hvězdy, chápal princip parního stroje,studoval systém přírody.
Dnes jsme obklopeni užitkovými předměty, o jejichž podstatě a fungování nemá většina z nás ani ponětí. Jsme v roli hospodyňky, která sice denně používá televizor či automatickou pračku, ale o jejich útrobách, konstrukci a fyzikálních a chemických dějích neví zhola nic.
Věda se stala kolbištěm pro zasvěcené, čím dál víc se specializující experty, kteří toho vědí stále více o stále menším výseku skutečnosti, až nakonec „budou vědět všechno o ničem“. Ruku v ruce s tímto posunem začalo postupně goethovské nadšení pro vědu upadat a po zázračném věku techniky se postupně proměnilo ve skepsi provázenou inklinací k iracionalitě, k alternativnímu, intuitivnímu a zkratkovitému chápání světa. Na dětském knižním trhu verneovky upadly v zapomnění a na místo nich vládne čaroděj Harry Potter.
Společnost se tak dostala do paradoxní pasti. Na jednu stranu se pohodlí a technického pokroku nemíní tak honem vzdát, na druhé straně tomu, co ho utváří, přestává rozumět a tedy důvěřovat. V současném transakčním světě jsou to však právě ti, kdož věci nerozumějí, kteří jsou „zákazníky“ a tedy „plátci“ toho, co jim stále více zůstává skryto. V této situaci je popularizace vědy, jakkoliv „skutečnými“ vědci opovrhovaná, projevem pudu sebezáchovy těch, kteří díky svobodnému bádání ženou lidské poznání nezadržitelně stále dál. Nedorozumění, do kterého se svět řítí a na jehož jedné straně je malomyslnost nevědoucích a na druhé straně svůdná arogance rozumu těch, kdož myslí, že vědí, může být umenšeno pouze dostatečně účinnou komunikací. Ta však není možná bez společného jazyka. Esoterické světy mají ovšem své esoterické jazyky. Tak i věda. Tu opět nastupuje popularizátor, tentokrát v roli tlumočníka, překladatele. V překladu se nutně vždy leccos ztratí. Proto bývají popularizátoři často vysmíváni pro přílišná zjednodušení, polopravdy a sémantické posuny. Ale cožpak to samo o sobě není údělem každého překladu? Zdeněk Svěrák jednou vyprávěl, jak viděl v Egyptě český film s anglickými titulky. Výrok „ona byla taková outlocitňoučká“, se vší onomatopoickou kulatostí té zdrobněliny, byl v titulcích přeložen „she was sensitive“. Hotovo.
A autor si kladl otázku: má cenu se proti tomu bouřit? Anebo prospěch z toho, že český film přinesl radost tisícům Egypťanů, stojí i za oběť řekněme dvaceti, třiceti procent z toho, co zažijí „zasvěcení“? Je lepší „sensitive“ než nic? Podobně i s vědou. Je lépe, když ti, kdož vydržují vědeckou elitu ze svých daní, alespoň tuší, co svět vědy přináší, a to i za cenu, že je to ve skutečnosti trochu jinak, než kdyby bylo třeba jim „vědecký světový názor“ prostě natlouct do hlavy násilím? Jestliže je lepší zjednodušené poznání než žádné, pak je role popularizace nezastupitelná. Chce-li věda přežít, musí jednak pěstovat všeobecnou vzdělanost a jednak si vydržovat zdatné popularizátory. První je obdobou učení se jazyku, druhé je obdobou dabingu. Obojí je lepší než ignorance. Ale pozor, v tomto sporu není lepších a horších. Je pouze nedorozumění.
Vědec nikdy nepochopí média (a proto je v duchu naší úvodní teze šmahem odsuzuje) a média nikdy neporozumí podstatě problému. Přitom s pomocí tlumočníků (popularizátorů) mohou právě média pro přežití vědy, a tedy i tohoto světa, udělat velice mnoho. Mohou přesvědčit ostatní, že vydržovat si vědu stojí za to. A také, že i vědu je třeba mít pod veřejnou kontrolou. Ani jedno není bez otevřených dveří laboratoří a neutuchajícího úsilí interpretů-popularizátorů dost dobře možné.
http://www.ceskahlava.cz/2009/PRIRUCKA_VEDA_MEDIA/brozura_A5.pdf