27. 11. 2008
Vážený pane doktore,
proč si lidé - včetně předních politiků - problematickou minulost idealizují? Další otázka souvisí s poznámkami filosofa Josefa Kroba, v nichž krom jiného podotýká, kterak se T.G.Masaryk domníval, že jedním z průvodních jevů a ukazatelů povahy proměn moderní doby je sebevraždenost. Rozhodující zdroje sebevraždenosti prý objevil v krizi náboženské, duchovní, mravní. Na světové literatuře prý dokládal svou základní tezi - člověk, který ztratí boha, ztrácí transcedentní smysl svého usilování a pohybuje se v rámci vražda - sebevražda a titanismus - nihilismus. Má otázka: Lze podle Vás nahradit pojem "bůh" /J.Krob v textu hovoří o transcedentním smyslu/ psychoanalytickým výrazem "superego"? Děkuji.
S pozdravem, V.Budil
Z hlediska psychologického je idealizace minulosti mj. důsledek toho, že dříve jsme byli mladší, hezčí, zdravější, často též úspěšnější, a když ne, tak aspoň zamilovanější a poněkud naivnější. Proto na ty časy rádi vzpomínáme. Tento individuální vzpomínkový optimismus se někdy generalizuje i na historické epochy. Jestliže je pamatujeme, uplatní se tam naše „krásné vzpomínky na mládí“, jestliže je nepamatujeme, žádné osobní prožitky nám nebrání v jejich idealizaci. Lidi jsou v podstatě „laudatores temporis acti“ čili vychvalovači starých časů, což je součástí jejich duševní hygieny, ochrany, určitého pevného zakotvení, rámce, ke kterému své následné zkušenosti vztahují. S věkem se tato vlastnost prohlubuje a nenaruší ji ani současné poučování o tom, jak se dříve žilo chudě, skromně a pracně („ani na internet nebylo“). Ruku v ruce s tím jde žehrání na zkaženost mládeže, jež je také staré jako lidstvo samo, a pěstuje ho každá starší generace, sotva se věkově od kárané věkové skupiny odloupla. Další příčinou tohoto jevu je filtrace, kterou náš mozek (paměť) provádí. Je pravda, že pro přežití je dobré zapamatovat si nepříjemná varování a bolestné zkušenosti, ale také je pravda, že celkově je minulost až na výjimky filtrována spíše pozitivním směrem. Mezi ty výjimky patří některé poruchy, například deprese, kde je to naopak. Pokud jde o sebevražednost a religiozitu, pak měl Masaryk – zdá se – pravdu jen částečně. Sebevražednost je v různých částech světa sycena různými faktory (bída, málo slunce, životní styl, nezaměstnanost, spotřeba alkoholu, spotřeba psychofarmak aj.) a náboženství je jen jedním z nich. Pojem „Bůh“ psychoanalytickým výrazem „superego“ nahradit nelze. Pouze lze spekulovat, že u věřících je Bůh částečně v jejich Nadjá (superegu) jakožto nejvyšší autorita zastoupen a je součástí svědomí. Nejde však o totéž, neboť superego je utvářeno i jinými autoritami, například rodiči.