23. 10. 2008
Pane doktore,
Jak vnímáte finanční krizi a jak se v ní sám chováte? Kdysi jste uveřejnil rozhovor s V.Klausem pod názvem „Je ekonomie naukou o chování?“, a tak by mne to moc zajímalo
Josef S., Kladno
To, že je něco naukou o chování, ještě neznamená, že se tím zabývá psychiatrie. Naukou o chování je do značné míry například také etiketa, náboženství, mravouka a teorie her. Ale je pravda, že mnohé z těchto problémových oblastí se promítají i do patologie, a pak se objeví i v psychiatrii (transakční analýza, etologie, sociobiologie). Tyto disciplíny vycházejí z toho, že jedinec se chová tak, aby maximalizoval svůj užitek (zisk, přežití, fitness) a studují různé způsoby, jak to dělá. V různých situacích se však tento předpoklad dostává do obtížně řešitelných paradoxů. Na současné finanční (a ekonomické?) krizi mne nejvíc zaujal, zejména v chování finančníků a bankéřů, paradox privatizace zisků a znárodňování ztrát. Všimněte si, jak v období prosperity převládá individualistická ideologie nedotknutelnosti soukromého vlastnictví (privatizace bank, podniků, nemocnic, kultury) a v dobách úpadku titíž otočí o 180 stupňů a volají de facto po znárodnění ztrát (bank, dluhů, podniků): státe pomoz, toto už nezvládneme. Chtělo by se říci – mějte si svá Porsche, jachty a zlaté padáky, přeji vám to, ale pod podmínkou, že tím máte zaplaceno riziko, které nesete. Jakmile se ale to riziko objeví, oni ho odmítají nést, oni volají stát o pomoc! V prvním momentě mne tedy jejich úpadek nedojímá, patří k věci. Horší ale je, že jejich hrubě nemorální volání o pomoc musím se skřípajícími zuby schvalovat. Oni nás, nefinančníky, mají totiž v hrsti. Když budou krachovat oni, povezeme se taky. Klesne poptávka, tudíž výroba, klesne HDP, tutíž veřejný rozpočet. Klesne-li výroba a veřejný rozpočet, klesnou příjmy nás všech a stoupne nezaměstnanost. Tím stoupne poptávka po sociální solidaritě, ale zároveň se zmenší zdroje pro její pokrytí. Doplatí na to tedy všichni. Proto nelze začít od konce („laissez faire“ i v krizi), ale od začátku: dohled i v prosperitě. Říká se mi to těžko, protože jsem byl vždy zastáncem spíše onoho „laissez faire“, které nechávalo v Hayekově smyslu složité systémy, aby se uspořádaly samy. Zdá se však, že důsledně doveden do konce, má takový přístup v lidské kultuře (a tedy i ekonomii) své limity, na které ve své historii periodicky naráží. Přesto bychom ho neměli naráz odmítnout, jak činí sociální inženýrství, protože tím zároveň obětujeme i svou svobodu, což je vždy na dlouhou dobu fatální (různé „-ismy“ v dějinách). Nezbývá tedy než určitý kompromis, a toho jsme nyní svědky. Co se mne osobně týče, dělám stále jakoby se nic nedělo. Zchudnout totiž můžete pouze do původního stavu (nebytí), a dál už to nejde. Zažili jsme to všichni.