16. 10. 2008
Vážený pane doktore,
nedávno jsem náhodou narazila za internetové stránky lidí, kteří jsou programově bezdětní, a zdá se, že přímo děti nesnášejí. Názvy článků typu "Krávy s kočárky" mě šokovaly. Diskutérky (většinou to byly ženy) vyjadřovaly hrůzu z představy, že by mohly porodit dítě, malé děti se jim jeví jako svraštělé krysy, popřípadě by raději daly přednost (teoreticky) dítěti jiné rasy, evropské děti pro ně nejsou přitažlivé. Zdá se, že jsou na děti a vše kolem nich až alergické. Není takový postoj psychickou poruchou, popřípadě s ní nehraničí? A je taková porucha odborně popsaná? Jinak, samotnou bezdětnost samozřejmě za poruchu nepovažuji. Děkuji za případnou odpověď a přeji hezký den.
Jana Pokorná
Než se pokusíme někoho na dálku diagnostikovat a psychiatrizovat, zkusme se zamyslet, co všechno by se za jevem, který popisujete, mohlo skrývat. Mnoho lidí s podivnými projevy není v pravém smyslu duševně nemocných: i zdravý člověk může být zkrátka jenom hnusný. Další problém je, že internet umožňuje prezentovat se lidem, kteří o sobě v anonymitě vytvářejí zcela jiný obraz než osobně. Může to být póza s podtitulkem „já to tak úplně ve skutečnosti nemyslím“. Na takové zlehčování by nejspíš došlo, kdyby dotyčný/á byl/a přistižen/a. Muži se na internetu často vydávají za ženy a naopak. Internetoví démoni na sebe často berou nejrůznější, sobě ve skutečnosti velice vzdálené, podoby. Může jít i o přehnanou nechuť k mateřství, jakou lze někdy pozorovat u lesbických žen. Vyložená idiosynkrazie (pudový odpor) může být důsledkem nějaké neblahé zkušenosti z dětství, například s mladším sourozencem („svraštělá krysa“), anebo důsledkem specifické fobie. Byl popsán patologický strach z těhotenství (kyesofobie), z porodu (tokofobie), z dětí (pedofobie). Směsice strachu a odporu je někdy stěží rozklíčovatelná. Konečně může jít i o kombinaci uvedeného.