31. 7. 2008
Vážený pane doktore,
mnohokrát jsem se v životě setkala se situací, že mi byl krajně nepříjemný zápach potu nějakého člověka. Už bylo hodně napsáno o tom, že čich má ve vzájemných kontaktech lidí významnou úlohu. Mne však zajímá, proč je tak nesmírně těžké, skoro až nemožné, někoho upozornit na to, že je cítit potem? Co když nereaguje na jemné náznaky třeba ve formě drobného dárku, třeba antiperspirantu, nebo na různé historky na toto téma, při kterých doufáme, že ho to "trkne" a něco s tím udělá? Jednou jsem se pokusila někomu dle mého opravdu taktně a jemně něco naznačit, ale nepochodila jsem, dotyčný člověk se urazil. Je nějaká možnost, jak toto téma zvládnout bez úhony na vztazích? A ještě malý dodatek - moc nevěřím tomu, že člověk svůj zápach nevnímá - já si uvědomuji, že když se třeba sportem zapotím, svůj pot i cítím, ne že ne. Za případnou odpověď Vám děkuji a srdečně zdravím.
Dagmar Zwyrtková
Upozornit někoho, že je cítit potem, je společensky asi tak obtížný úkol jako někomu sdělit, že je mu cítit z pusy. Zdroj nechutnosti je však obvykle na obou stranách. Lidé se totiž v tom, jak nepříjemně vnímají pachy a chutě, mezi sebou liší. To, co jeden ještě snáší, může být druhému odporné. Někteří jedinci jsou dokonce celkově na pachy přecitlivělí a nesnáší prostě nic. Jiným je naopak všechno jedno. Navíc ti, kteří páchnou, se dělí na ty, kteří to sami opravdu necítí resp. nevnímají, a ty, kteří to cítí. Ti poslední se ovšem zase dělí na ty, kterým to samotným vadí a ty, kterým je to jedno. Nejobtížnější k „převýchově“ jsou ti, co to sami nevnímají (nemají náhled) a ti, kterým to je jedno (nemají motivaci). Václav Havel kdysi napsal kouzelnou větu, která zhruba říká, že pravda není jenom to, co se řekne, ale také kdo, kdy, kde a proč to řekne. Nemůžete tedy dost dobře učiteli u zkoušky říci, že Vy to sice moc neumíte, ale on za to smrdí. Na druhou stranu, záleží-li Vám opravdu na někom, pak buď sama najdete způsob, jak mu to jemně sdělit, nebo k němu citlivou informaci můžete dopravit prostřednictvím osoby, od které to přijme z titulu její profese (lékař, psycholog), nebo která je mu intimně blízká, což může být nejenom partner/ka, ale také například sourozenec nebo kamarád. Hodně se zde uplatňuje osvěta (lidé u nás dnes obecně páchnou o poznání méně než před 20 lety) a úsloví „hloupého trkni, chytrému napověz“.