17. 7. 2008
Dobrý den, zajímalo by mě, jestli se často setkáváte s tím, že lidé předstírají, že trpí nějakou psychickou poruchou. Díky, Lucie
S předstíráním duševní poruchy se často nesetkávám, ale někteří mí kolegové, více angažovaní například v léčení vězňů nebo v různé posudkové činnosti, s ním mívají co do činění častěji. V Mezinárodní klasifikaci nemocí dokonce existuje simulace jako zvláštní položka (Z76.5), což je tak trochu paradox, asi jako kdyby mezi rybami byl klasifikovaný čolek s tím, že to není ryba. Navíc existuje tzv. Předstíraná porucha (F68.1), která patří mezi poruchy osobnosti a chování u dospělých a na rozdíl od prosté simulace, kde je důvod k předstírání příznaků zjevný a celkem srozumitelný, je charakterizována záměrným vyvoláváním nebo předstíráním tělesných nebo psychických příznaků či neschopnosti z nejasných příčin. Vypadá to, jako by šlo spíše o poruchu role (zdravého resp. nemocného) než o nějaký druhotný zisk z nemoci. Naproti tomu u simulace jde nejčastěji o snahu zamezit trestnímu stíhání (např. pro výrobu, držení a distribuci drog), vyhnout se vojně (to u nás teď prakticky pominulo) a o snahu získat pro sebe nějaké výhody jako lepší bydlení apod. Předstíraná porucha zahrnuje syndrom „špitálních vší“, což jsou jedinci putující od hospitalizace k hospitalizaci, a tzv. Münchhausenův syndrom, což je částečně synonymum. Postižení se dokonce dávají opakovaně zbytečně operovat a personál jim vyhoví, jen aby se jich zbavil. Syndrom poprvé takto pojmenoval britský lékař Richard Asher v roce 1951 podle barona Hieronyma Karla Friedricha, svobodného pána z Münchhausenu (1720-1797), který proslul svým vypravěčským uměním a smyšlenými historkami a stal se předlohou pro hlavní postavu knihy, kterou v češtině známe jako Barona Prášila. Etiopatogeneze této poruchy není dodnes uspokojivě vysvětlena. Možným podkladem je touha stát se středem pozornosti, potřeba léků nebo nedůvěra a zaujatost vůči zdravotnickému personálu, která je uspokojována jeho oklamáváním a následnou frustrací. V anamnéze postižených se často setkáváme s citovou deprivací a odmítáním ze strany rodičů, se zneužíváním nebo se ztrátou rodičů v dětství. Předstíranou poruchu a simulaci je třeba odlišit od tzv. účelových reakcí a poruch, které také vypadají jako simulace, ale chybí tam vědomý úmysl.