3. 7. 2008
Dobrý den,
právě probíhající proces v tzv. kuřimské kauze a zejména výpověď matky (které můžeme a nemusíme věřit), že byla zmanipulována, mě vedou k několika otázkám. Je člověk opravdu tak bezbranný vůči manipulaci, když je možné z cizí vůle narušit biologicky podmíněný a velice silný mateřský pud a vztah matky k dítěti? Lidé jsou velice snadno ovlivnitelní, to dokázaly mnohé experimenty (o nichž se psalo i v Reflexu), šlo ale vesměs o ubližování cizím lidem. Jsou však manipulací opravdu ohrozeny i vztahy mezi rodiči a dětmi? Kdo jsou vůbec lidé, kteří druhými manipulují? Jsou to sociopati anebo normální lidé? Jak se vůbec manipulaci bránit? Máte nějakou radu?
Děkuji za odpověď
A.P.
Člověk do značné míry odolný vůči manipulaci je, avšak tato odolnost vykazuje značnou variabilitu, asi jako imunita vůči infekci nebo rakovině: noxa někdy zvítězí. Známé jsou pokusy Zimbarda a Milgrama (pro další informace si zadejte každé toto jméno zvlášť do Googlu), ve kterých experimentátoři dokázali zmanipulovat i do té doby “normální“, duševně zdravé jedince a přiměli je „ve jménu experimentu“ ubližovat druhým. Rizikovým prostředím pro takovou sociální patologii jsou právě sekty a různá fanatická združení vybudovaná na ideologii, v jejímž jménu jedinec ztrácí vlastní zodpovědnost, neboť sekta (skupina, religio) z něj snímá hříchy. Co je konáno ve jménu „absolutního dobra“ je automaticky dobré, i kdyby to bylo to nejstrašnější příkoří páchané na jedinci (odpadlíkovi, bezvěrci, obětině). To někdy může překonat i mateřský „pud“. Ostatně v dějinách, ač se to nezdá, nejvíce individuálního násilí bylo spácháno na příbuzných! Sektářskými manipulacemi vskutku vztahy rodičů a dětí narušeny bývají, dokonce velmi často. Ačkoliv tento fenomén spadá do sociální patologie spíše než do psychiatrie, individuální psychopatologie v něm často slouží jako hlubší motiv a jako jakési krystalizační jádro, které urychluje rozvoj patologie sociální. Tuto roli často hrají poruchy osobnosti vůdce či iniciátora, sugestibilita a rysy závislosti u členů popř. obětí, a nezřídka i latentní či dokonce zjevné sexuální aberace (sado-masochismus, pedofilie). Psychopatické osobnosti tvořící základ sekty mívají rysy narcistické, agresivní a paranoidní, někdy to bývají tzv. hraniční osobnosti. S tím se dá těžko něco dělat, zejména když z jejich strany chybí poptávka po nápravě. Určitou prevencí a obranou proti sektářské sociální patologii je co nejširší a nejhodnotnější síť sociálních vazeb (sportovní, kulturní, zájmová činnost, ale i obyčejná hospoda), „velká“ náboženství, která si z dobrých důvodů sama vytvářejí proti sektám obranu oslovujíce přitom stejné sociální receptory, a také širší vzdělání, které do jisté míry brání tomu, aby se člověk stal čtenářem jediné knihy. Protilátkou fanatismu je rovněž humor (všimnětě si, že náboženští fanatici zcela postrádají smysl pro srandu). Ne vždy to však zcela dostačuje, a tak lze předpokládat, že krutý fanatismus má i nadále budoucnost. Jakou, to záleží i na nás a na otevřenosti celé společnosti, která mu poskytuje více nebo méně živnou půdu.