20. 1. 2008
Klaus je úžasným technologem moci
Rozhovor s Cyrilem Höschlem o tom, proč podle něho Jan Švejnar „přišel pozdě“, ale také o reformách ve zdravotnictví
Prezident Asociace evropských psychiatrů a ředitel Psychiatrického centra v Praze Cyril Höschl je známým pozorovatelem dění u nás. Také učí na vysoké škole. Jak se tedy dívá na politiku i na nové reformy? Na to odpovídá v rozhovoru pro MF DNES.
* Pane profesore, za tři týdny se opět bude volit prezident. Vy jste psychiatr i publicista, můžete nám nastínit krátké psychologické portréty Václava Klause a Jana Švejnara?
Už před lety jsem se zařekl, že nebudu poskytovat psychologické či psychiatrické hodnocení lidí, které jsem nevyšetřil. A až bych ty dva pány vyšetřil, tak by to podléhalo lékařskému tajemství. Mohu vám poskytnout pohled občana, který má z nich určité pocity, který je sleduje.
* Tak poskytněte...
Velkou roli v tom hraje stopa, kterou ta která osoba před tak významnou volbou zanechala. To mi u pana Švejnara chybí. Vždyť pozoruhodných postav, které se vrátily z emigrace a pak u nás působily a působí, je řada. Také každý z prezidentů, kteří se zapsali do dějin, jako byl Masaryk, Beneš či Havel, nasbíral kredit k volbě či politické body drahně před svým zvolením. Odpusťte mi, že sem řadím i Klementa Gottwalda, ale byl to jeho odpor vůči režimu, který mu u jeho voličů přinesl body před únorovým pučem 1948.
* Vynechal jste Václava Klause.
Chtěl jsem se k němu dostat. U něj je jasná dlouhodobá působnost na porevoluční politické scéně. Získal si část nehynoucích zastánců i část militantních odpůrců. Ale všichni uznávají, že je úžasným technologem moci. I když ležel chvíli v prachu u cesty, třeba po takzvaném sarajevském atentátu, zvedl se a neproměnil se v ukřivděného, naříkajícího skuhrala. Cestou demokratických mechanismů se i potom vždy do nějaké funkce dostal.
* Co k tomu Václav Klaus využívá? Jaké má osobnostní vlastnosti?
Nevyužívá jen sociálních dimenzí politiky, ale i určité schopnosti kalkulu. Odráží se v tom i to, že umí hrát šachy, je v tom částečně i jeho sportovní anamnéza, rvavost. Pořád se zdůrazňují jeho osobní vlastnosti, jako je určitá míra narcismu, ale on je bez ohledu na to velmi odolný vůči politickému stresu, kterému je každý, kdo vyčuhuje, vystaven.
* Jan Švejnar na vás působí jak?
Národ, který má být obšťastněn novým prezidentem, by měl mít možnost ho předtím lépe poznat v situacích, které by ho otestovaly.
* Naznačujete tím, že už je pro Švejnara pozdě? Že se nám představuje, ale nevíme, jak by se zachoval v krizových situacích?
Ano. Už je pozdě. Nezažili jsme ho v žádné zátěžové situaci. Neviděli jsme ho vyhrát volby, neviděli jsme ho starat se o nějaké městečko, neviděli jsme, co udělal zásadního pro republiku navenek. Když to beru z tohoto pohledu, tak by mi přišla smysluplnější kandidatura šéfa Akademie věd Václava Pačese. Ten zde zanechal větší a delší stopu.
* Odpovězte mi jasně. Koho byste volil vy? Klause, nebo Švejnara?
Naštěstí tomu nebudu vystaven...
* ... jak naštěstí?
Co si budeme namlouvat, volitelé jsou vystaveni různým dilematům, ale i hře politických obchodů. Jsem rád, že mohu vyjadřovat volně svůj názor a nemusím ho cenzurovat s vědomím, že kamarád z mé strany pak nedostane přidělenou parcelu, protože jsem něco někde slíbil.
* Přesto: Klaus, či Švejnar?
U pana Švejnara mi chybí historie působení na domácí (politické) scéně, u Klause ji znám.
* Chápu to jako podmíněné ano pro Klause, protože třetí či další kandidáti nejsou. Podívejme se na další české politiky. Jeden z nich svým chováním někdy vyvolává pozdvižení ve veřejnosti. Mirek Topolánek.
Ani toho jsem nevyšetřoval... Možná je jeho chování dáno jeho povahou, jeho předchozí průpravou či neprůpravou. Ale každý jedná a reaguje jinak, když je ve stresu a pod tlakem. A to on je.
* Co byste mu radil jako odborník?
Není na mně, abych mu radil. To je otázka jeho voličů a strany, co chtějí, kdo je zaujme, kdo pro ně vyhrává a koho si zvolí. Upozorňuji, že značné části populace může chování, které část intelektuálů a média odsuzují, naopak imponovat.
* Často neústupně se chová i šéf sociální demokracie Jiří Paroubek.
Ten má i díky médiím nadrobeno ještě více než Topolánek. Ale teď má výhodu, že je v opozici. Jen si vzpomeňte, jak působil Topolánek před volbami v roce 2006 - téměř postava vhodná ke svatořečení. Teď je to pomalu obráceně.
* Je běžné, že veřejnost po čase méně souhlasí s vládou a podpora opozice vzrůstá. Jak si to vysvětlujete?
Odpovědné vládnutí není v nutných transformačních krocích příliš uživatelsky přátelské (nemám na mysli kupování si hlasů a rozdávání peněz ze státního). Tudíž se opoziční politik, bez ohledu na to, jaký kdo měl k němu vztah předtím, v něčem automaticky stává spojencem a mluvčím nespokojených.
* Další zvláštní figurou je Jiří Čunek. Co ve vás vyvolává jeho jméno?
Dostal se do své pozice obdivuhodným způsobem. V kontrastu se svým vzděláním a průpravou musel mít velkou schopnost pohybovat se ve vytvořených sociálních sítích a dokázal dobře stoupat i po kluzkém svahu politické kariéry. Ale chápu, že mu většina lidí nevěří. Působí po tom všem, co už řekl, nepřesvědčivě. Ale žijeme v právním státě, tak ho nemůžeme označovat za korupčníka, pokud to nebylo prokázáno. Bez ohledu na to, zda je vinný, či nevinný, musí mít hroší kůži. Nedovedu si představit sebe v jeho roli.
* Myslíte to tak, že byste za podobné situace z politiky odešel?
Rychle bych se zdekoval do bezpečí. Čunkův návrat do vlády by totiž mohl vyvolat různá nebezpečenství na mnoha stranách a neřešitelnou situaci. Může se rozpadnout vláda. Musí být hrozně odolný, když se pod takovými tlaky nezhroutil.
* Jak se vlastně díváte na českou politickou scénu jako na celek?
Při pohledu zevnitř ji máme tendenci hodnotit jako nevýkonnou a rozhádanou. Je to dáno tradičně slabým mandátem vlády. To není žádná novinka. Když se podíváme hlouběji do historie, tak to však není žádná patologická situace. Je to něco, co k parlamentní demokracii patří.
* Mohu tomu rozumět tak, že nejste k politikům tak kritický?
Nemám snahu je šmahem odsuzovat. Přitom kamkoli přijdu, tak se setkávám s názorem, že všichni kradou, že všichni mění blondýnky. Pak se nějakého člověka zeptám: A to není vůbec nikdo, kdo ti je třeba sympatický? A najednou se ukáže, že jich zná aspoň tucet.
* Kdo je sympatický vám?
Lidi na tuto otázku většinou odpovídají stejně: Jedinou výjimkou je Karel Schwarzenberg. Já říkám: Co takhle Saša Vondra? Odpověď: No, to je druhá výjimka. Jako třetí výjimka se pak objeví například Jiří Pospíšil. Mirka Němcová. A najednou zjistíme, že výjimkou je mnoho členů vlády či parlamentu, i když si pod vlivem médií o nich vytváříme šmahem obraz generátora skandálů a nevýkonnosti. Jenže v detailech je to možná nejpozoruhodnější vláda, jakou jsme kdy měli.
* Co jsou ty detaily?
Ti jednotlivci. Podívejte se na neuvěřitelně mladého ministra spravedlnosti. Je sice pro někoho kontroverzní, ale po čase poznáte, že to je nezkorumpovaný, poctivý a do toho oboru zažraný člověk. Má nedostatky, ale předvádí pozoruhodný výkon. Sledujte ho v televizních debatách, jak drží vodu - nenechá se ani v nepříjemných chvílích vytočit. A nemaskuje se obvyklými klišé.
* Vy zkoumáte psychiku lidí a mně jde o naše politiky. Jak jejich chování ovlivňuje vývoj společnosti?
Poměrně dost. Vinou neschopnosti někdy kontrolovat své emoce v kritických okamžicích se pak vytváří obraz pokleslé politické kultury či vulgarizace politiky. Ale opět: jsou mezi nimi velké rozdíly, jak tomu podléhají, či nepodléhají.
* Má mít politik speciální psychologickou výbavu, aby byl odolnější vůči možným krizím?
Určitě. Existují vlastnosti, které člověka předurčují k tomu, aby byl úspěšným politikem. Vědec neustále pochybuje o své pravdě, testuje svoje hypotézy. V politice je tento vyčerpávající systematický postup kontraproduktivní. Politická rozhodnutí musíte dělat rychle a nelze někdy čekat, až budou podložena daty. U politiků je důležitá intuice, cosi jako sociální šestý smysl. Prototypem toho byl americký exprezident Ronald Reagan.
* Co dál musí být ve výbavě politika?
Musí si pamatovat tváře a jména lidí, s kterými se setká. Nic nepůsobí tak špatně, jako když své partnery po týdnu už nepozná.
* To se dá všechno naučit?
Jen částečně. Komu není dáno shůry, nebude ani dobrý politik. Je to otázka talentu. A u politiků také otázkou povahy - zda jste otevřený či uzavřený a zda se umíte uvnitř svých uskupení takzvaně opečovávat, zda tam mají dobré sociální vazby. A to ti hoši umějí.
* Když to shrneme, existovali v minulosti či dnes čeští politici, kterých jste si skutečně vážil?
Bylo jich hodně. Dnes takovým dojmem na mě působí například Petr Nečas. Přitom jeho ministerstvo může být z pohledu obyvatelstva kontroverzní a nepopulární, protože odpovídá za blahobyt lidí a rozděluje miliardy korun. Mám pocit, že v rámci ODS patří k těm nejrozvážnějším, má generální inteligenci. Je schopen třídit informace a použít v pravý čas logické a správné argumenty, má dobrou paměť.
* Vy jste i lékař s dlouholetou praxí, podívejme se proto i na nové změny ve zdravotnictví. Co říkáte poplatku 30 korun za vyšetření?
Celá ta aféra kolem třiceti korun je směšná, trapná a zbytečná.
* Proč?
Protože ji provázejí nedorozumění. Představa, že si tím systém zdravotnictví pomůže, je nesmysl. Systém tím nezbohatne. Vždyť za vyšetření, které stojí 2 000 korun, zaplatíte 30 korun, to přece není placená zdravotní péče, to je jen regulační poplatek. Je to navíc cena osmi cigaret. Je to jen o něco víc než jedna jízdenka v pražské hromadné dopravě. Není to proto částka, které bychom se měli bát, a není důstojné se o ní bavit. Možná se teď konečně ukáže, že ne všude je potřeba tolik lékařů a péče, jak jsme si mysleli. Že bude možné péči přesměrovat, kam patří, a že nebudeme muset chodit přes další tři lékaře, abychom se dostali se slepým střevem k chirurgovi. Poplatek je jen regulace sloužící ke změně toků pacientů a služeb.
* Proč by měly platit děti?
Když slyším o těch dětech, tak mě může trefit šlak. Za děti to platí rodiče. Ti za ošetření psa či křečka dají za rok stovky či tisíce korun a ani neceknou. Co je to za rodiče, když nechtějí dát 30 korun za vyšetření dítěte s vysokou horečkou a 90 korun za návštěvu pohotovosti? Jen si vezměte obrovské výdaje Čechů za alkohol. To nikomu nevadí, ale za doktora pár korun dát nechtějí?
* Dám jiný příklad. Někteří důchodci zaplatí půlku penze za bydlení, další čtvrtinu za jídlo. Na lékaře a léky jim moc nezbývá. Jim poradíte co?
Kdo se do takové nouze dostane a není jako politik, který bral dávky a měl na knížce tři miliony, tak mu je odpuštěno placení u lékaře. Nikdo vás nenechá ležet bez ošetření, to je vyvolávání hysterie. Lidé by si měli stanovit nově hierarchii hodnot. Zvykli jsme si jako národ, že zdravotnictví nemá žádnou finanční hodnotu, protože jakoby nic nestojí. To je omyl, zdraví má pro lidi obrovskou a zásadní cenu, a proto bychom k němu měli i jinak přistupovat.
* Vaše systémové řešení je jaké?
Kromě základního pojištění, které vás chrání před velkými zdravotními příhodami, za které žádný člověk nemůže, by měly existovat i možnosti dalšího připojištění, třeba pro ty, kteří potřebují každý rok nové brýle či zuby. Z povinného zdravotního pojištění by se mělo dál platit to, co je potřebné pro zajištění zdraví všech občanů, a to by dál zachovávalo solidaritu. Ale máme doplácet na člověka, který se programově přejídá a ví, že z toho bude mít zdravotní problémy? Ne. Ať se na to léčení pojistí (nebo je zaplatí) sám. Proč máme platit chirurgické zákroky, když si někdo na Silvestra kvůli blbosti odstřelí nebezpečnou rachejtlí prst? Ať si to zaplatí ze svého, ne z mého či vašeho pojištění. Když to funguje u aut, proč ne u člověka? Měl by se proto změnit přístup lidí v péči o zdraví. Ale k tomu jsme dost daleko, ty regulační poplatky jsou jen prvním, malým krokem.
* Také učíte a přednášíte. Zavedl byste na vysokých školách školné?
Podívejme se na to z druhé strany. Je spravedlivé, aby rodiny dělníků solidárně financovaly vzdělání bohatým advokátům, kteří, až budou v praxi, pak z nich budou třeba stahovat kůži? Já říkám, že ne. Ve zdravotnictví je solidární systém nesmírně důležitý, protože nemůžeme nechat lidi bez pomoci. A v případě univerzitního vzdělání by měla být spoluúčast těch, kteří je chtějí, ještě významnější. Systém by však měl být provázen systémem stipendií a půjček pro ty sociálně slabší. Spláceli by to, až by byli v zaměstnání. To je investice do nich samých. Co je na tom asociálního a nespravedlivého? Je to přece naopak.
* Na závěr otázka na odborníka, který se věnuje psychice lidí. Jaké mají Češi negativní vlastnosti?
Češi jsou trochu víc remcalové. Ale míra skuhrání narůstá i v západní Evropě. Naše povaha má víc než u jiných tu charakteristiku „před pány stýská si, za vraty výská si“.
* A co je v naší povaze dobré?
Tam, kde se Holanďan či Němec zapškne, to my řešíme s humorem. Děláme si legraci, i z těch politiků, o kterých jsme hovořili. A odoláváme patetizaci a ritualizaci veřejného života. Jsme i flexibilnější a rychlejší při řešení některých problémů. Hodně věcí u nás jsem dnes kritizoval, ale celkový umělecký dojem ze společnosti je vlastně dobrý.
Autor: VILIAM BUCHERT