29. 11. 2007
Vážený pane doktore,
nerozumím tomu, jak je to s hyperaktivitou, a tak se obracím na Vás. Udivuje mě, že někdo (třeba i televizní redaktor) operuje tím, že dítě je hyperaktivní, a proto nožem, který mělo celý den ve škole, odpoledne před školou pobodá spolužáka; hyperaktivita je tady omluvenkou? (Mám na mysli konkrétní případ). Chápu, že to je všechno různě zkreslené, ale přesto...Někdy se mi zdá, že místo výchovy rodiče dítěti opatří "papír" a je po starostech s výchovou, dítě je hyperaktivní. Chápu, že hyperaktivitu musí zohledňovat učitelé, ale co spolužáci? Pro co je hyperaktivita omluvenkou a co už je nevychovanost nebo agresivita? Přemýšlím nad tím, že dítě absolvuje vyšetření v poradně, kde je samo na jednoho až dva profesionály; berou profesionálové v potaz to, že v běžné školní třídě jsou také spolužáci (často i třicet a mezi nimi nějaký další hyperaktivní kolega) a co jejich vzájemná interakce?
P. S. Děkuji za Vaše velmi zajímavé příspěvky, i když dostane přednost jiný dotaz.
Radka D. Ostrava
Hlavní rozdíl mezi patologickou hyperaktivitou a nevychovaností je mechanismus vzniku. V obou případech jde o chování, které je okolím většinou vnímáno jako rušivé, dotěrné, nepříjemné. To často vede ke konfliktům, jež pochopitelně vznikají v sociálních interakcích, na což upozorňujete ve svém dotaze („při vyšetření byl takovej milej a hodnej, ale pak málem zbořil školu“). Hyperaktivita u dětí bývá projevem jisté nezralosti těch mozkových struktur, které by v regulaci chování měly fungovat jako „brzda“. Proto podání tlumivých látek mívá u takových jedinců paradoxní účinek, tj. mohou neklid, nesoustředivost a neposednost dále zhoršit, neboť onu chabou brzdu ještě víc utlumí. Naopak podání stimulancií, jinak většinou nevhodných, mívá v tomto případě příznivý efekt. Toto chorobné chování je součástí tzv. syndromu poruch pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). Je pravda, že před rozpoznáním této poruchy byla značná část dětí s ADHD bezúspěšně trestána, propadala a byla posílána do polepšovny. Nyní se ví, že si zaslouží spíše léčbu než výprask, ale také je pravda, že ne vždy se to od nevychovanosti snadno odliší. Mimochodem tam, kde školy začaly dostávat na problémové žáky s psychiatrickou diagnózou příspěvky (zvládnout takovou třídu je obtížnější), počet diagnóz prudce stoupl. Jinak: odborník by měl poruchu rozpoznat, i když u toho nejsou spolužáci. S trestní odpovědností je to složitější, tu děti v pravém smyslu stejně nemají, a tak se rozhodování o tom přesouvá do vyšších věkových kategorií, kde míra schopnosti ovládat své chování je v každém individuálním případě předmětem znaleckého zkoumání.