30. 11. 2006
Dobrý den pane Höschle,
existuje skutečně jakási platónská idea chování člověka? Většinou se setkávám spíš s názory na to, co normální není a jak by to nemělo být. Čím víc se snažím pochopit jednání mých blízkých a známých, tím víc mám pocit, že máme společné pouze určité mechanizmy pro řešení problémů - jakési vzorce. Ty ale nezaručí, že každý z nás bude hodnotit a řešit vzniklou situaci stejně. Vzniklý výsledek je, že pod tenkou slupkou naučeného chování v každém z nás dříme „pěknej blázen“. Všichni lidé se chovají svým způsobem stejně, na druhou stranu jde v podstatě o každém z nás říct, že není normální. Čím blíž někoho poznávám (což platí zejména o mně samém), tím víc mě zaráží, jak iracionální jsme bytosti - už třeba jen kvůli tomu, že jsme přesvědčeni o své rozumnosti, ale stačí se jen zamyslet třeba nad komunismem, který by asi opravdu fungoval, kdyby lidé byli skutečně rozumní (nebo nad válkou, která by naopak nefungovala). Existuje v psychologii nějaká definice normality, nebo se jen vymezují hranice (nebezpečné) nenormálnosti? K čemu máme rozum, když má (jak se mi zdá) za úkol hlavně nacházet omluvy pro naše přirozené („podvědomé“ nebo „instinktivní“) chování, které většina lidí hodnotí právě jako nenormální? Děkuji za Váš čas, pokud Vám na odpověď nějaký zbude (pokud ne, pochopím to :-))
Přeji hodně úspěchů, s pozdravem Jan Vymazal (27 let, technolog), Potůčky
Pro odpověď na tak obtížnou otázku jste mi už nenechal moc místa. Ideální normativy našeho chování jsou obsaženy například v náboženstvích. V těch tradičnějších jsou v různé formě i kodifikovány (desatero). To však nestačí. Nikde v bibli např. není řečeno, že nesmíte mít halucinace, abyste byl normální. Ideál a „norma“ jsou dvě různé věci. Je dokonce otázka, zda ideální chování je „normální“. Kdybychom za normu vzali to nejrozšířenější, pak jistě ne. Při takovéto definici je ale normální mít zubní kaz. Přesto ho považujeme za patologii. Ideál je tedy normotvorný, ale obecně ho nikdy nebude dosaženo. Další, mimovědomé normy našeho chování, jsou zakódovány biologicky v podobě různých mechanismů zábran. Ani zvířata se přece nechovají zběsile „neeticky“, přestože o tom jistě nehloubají jako my. Vedou tu a tam války, tu a tam si pomáhají a spolupracují, tu a tam kradou a trestají se za to, zkrátka chovají se tak, jako kdyby určité „normy“ také měla a také měla problémy s jejich dodržováním. Lorenz poukazoval na agresivitu jako hnací sílu, kterou různé mechanismy zábran pacifikují. Freud hovořil o pudových přáních („Ono=Id“, tj. to, čemu vy říkáte „pěknej blázen“) a jejich potlačování („Nadjá=Superego, tj. svědomí, morálka). Definice normality v psychologii se arbitrárně týká vždy jen určité vymezené oblasti (např. „IQ v pásmu normy“). Celkově se ovšem norma definovat nedá, protože v různých kulturách či prostředích je normální pokaždé něco jiného. Na české vesnici třeba je normální jíst prasečí tlačenku; mezi ortodoxními Židy by to bylo skoro na hospitalizaci. Normální je tedy nejspíš to, co ta která společnost za normální považuje. A jestliže považuje za normální něco nenormálního, nejspíš sama není normální (z našeho hlediska). To platí i o lidech. Jak vidíte, moc Vám nepomohu. A k čemu máme rozum? Jak jste napsal: aby nacházel omluvy pro naše neomluvitelné chování…