19. 10. 2006
Dobrý den,
Ráda bych se zeptala na Váš názor. Mám kamaráda, který se odmítá učit cizí jazyk s tím, že na to "nemá hlavu". Já mu tvrdím, že na to je potřeba pořadně dřít a ne mít "hlavu" a že je jenom líný. Oponuje mi, že má slabou dyslexii a tím pádem potřebuje s lidmi přímo mluvit, aby se něco v cizím jazyce naučil. Je možné, že někdo má skutečně předpoklady na to, aby mluvil několika jazyky, nebo je to jen otázka pevné vůle a motivace? Děkuji za odpověď, s pozdravy T.R.
Oba máte trochu pravdu. Vy máte pravdu v tom, že apriorní výmluva typu „já jsem na to nešikovný“, „já na to nemám hlavu“ může být projevem nedostatku vůle, neochoty anebo lenosti. Říká se, že nejjistější způsob, jak se trvale vyhnout domácím pracem, je chovat se jako nemehlo a všechno doma při pokusech o mytí nádobí či utírání prachu neustále rozbíjet. Váš kamarád má však pravdu v tom, že ne všechny způsoby učení jsou dobré pro každého. Jsou opravdu jedinci, kteří si potřebují nové věci osvojovat spíše tím, že je provozují, než tím, že o nich čtou. Právě dyslektici mezi ně patří. Je to tedy spíše otázka způsobu výuky než toho, zda se jazyk učit či nikoli. Naučit se jakž takž nový jazyk zvládne většina lidí na zeměkouli hned po narození do dvou tří let. Po pubertě však platí, že čím jsme starší, tím to jde obtížněji. Váš kamarád má také pravdu v tom, že pro jazyk existuje cosi jako talent, podobně jako pro hudbu, kreslení nebo matematiku. Proto v míře, do jaké se kdo co naučí, budou mezi lidmi vždycky obrovské rozdíly. To však neznamená, že bychom měli absolutně rezignovat na to, o čem víme, že nám jde těžko a že v tom nevynikneme. Takových věcí je v případě mnohých z nás vlastně většina a je třeba z nich vybrat ty, které opravdu nestojí za to (já jsem se dávno smířil s tím, že už nikdy nebudu skákat na lyžích na obřím můstku a nechybí mi to), a ty, jejichž užitečnost stojí za námahu. Přičemž míra té námahy musí být vzhledem k té užitečnosti v rozumném poměru. Jinými slovy, nenuťte tohoto člověka, aby začal hned s aramejštinou.