14. 9. 2006
Vážený pane Profesore,
Jeden člověk mi nedávno sdělil, že v mém životě nejvíce schází pokora. Dá se pokoře nějak naučit, nebo dá se trénovat? Nebo jen musím čekat na nějaký zlomový bod v mém životě, který mne "pokoře naučí". Jak potom poznám, že jsem již pokorný. A existuje vůbec definice pokory?
Děkuji za Vaši odpověď. Jiří Skalský
Některé pojmy se kupodivu nejtrefněji definují tak, že se použijí v různých kontextech, asi jako když si v matematice zkoušíme dosazovat za neznámou konkrétní čísla a koukáme, co to udělá. Tak se dočteme, že „pokora je to, co věřící cítí k bohu“. „Modlitba je pokora člověka před Bohem; víra je pokora rozumu“. „Pokora spolu s láskou jsou ctnosti, které nejvíce přispívají k budování křesťanského společenství“. „Součástí demokracie je pokora politiků před obyčejným člověkem“, atd. Takové příklady naznačují, že jde o termín velice snadno pateticky zneužitelný, kterým se dá vycpat kdejaká póza a pokrytectví, který se dá účelově přetvářet k ovládání druhých a který může mít silné histriónské zabarvení. Patří spíše k výrazivu literárnímu, náboženskému a duchovědnému než přírodovědnému, medicínskému a psychologickému. Už proto se může sotva stát cílem „tréninku“. Jako povahový rys podobný submisivitě je otázkou vlohy a výchovy, jako postoj může být i důsledkem duchovní průpravy, i když rozhodně ne vždy a ne ve stejné míře opravdovosti. Pokornějšími vůči okolí (lidem, osudu, bohu) nás vskutku někdy učiní zlom v životě, třeba osudové onemocnění, které promění naši stupnici hodnot: tváří v tvář vlastní rakovině je najednou malicherné se rozčilovat, že hučí větrák a polévka je málo slaná. To, že jste pokorný, však bez pomoci druhých poznáte těžko. Navíc, abyste se v tom vyznal, musíte pojem pokory neustále očišťovat od sousedních oblastí sémantického pole: od poddajnosti, podrobivosti, dobráctví, hlouposti, poníženosti, servility, ústupčivosti, bezzásadovosti, zbabělosti a já nevím od čeho všeho ještě, co v pomyslné krajině našeho jazyka s pokorou sousedí, ale pokora to není.
------------
"Vždy znova - z nuly
stěny dómu tmelit.
Ze vzdoru!
Svobodnou vůlí
vytrvale čelit
netvoru,
bez pýchy - vstoje
střepy odstraňovat
ze sítnic ...
Pokora - to je
všechno obětovat,
nechtít nic."
Karel Kryl, 10. básnička na zrcadlo
Klárce Humhalové na otázku
"Co je pokora?"
Waldkirchen 5. března 1992