17. 8. 2006
V jednom z předchozích Reflexů jsem od Vás četl, že člověk se od svého okolí dočká takového zacházení, jaké v něm svým chováním indukuje. Neplatí tohle náhodou také o mezinárodních konfliktech? Není současná vlna terorismu jenom sklizní toho, co Západ svým dlouhodobým chováním na mezinárodní scéně zasel?
Václav N., Most
Dobře znějící poučky bývají příliš jednoduché na to, aby mohly platit zcela obecně, natož ve složitých systémech. Navíc v biologii a ve společnosti jde o rozdíly a souvislosti spíše „statistické“ než absolutně platné v každém případě. Jakýkoli extrém vybočující z většinového pásu pak může pochopitelně sloužit jako protipříklad. V případě dvou duševně zdravých jedinců s přibližně stejnou intelektovou úrovní, obdobnou průpravou a stejným kulturním prostředím opravdu zhruba platí, že jeden se od druhého dočká takového zacházení, jaké v něm svými postoji a svým chováním indukuje. Tato vzájemná komplementarita se však zamotává, když je subjektů ve hře víc nebo když někdo z „hráčů“ má hrubě odlišné charakteristiky, například když je povahově vyšinutý nebo duševně nemocný. Tam pak „normální“ pravidla neplatí, protože takový jedinec vyhodnocuje podněty, které vůči němu jeho okolí vysílá, odlišně, a odlišně na ně reaguje, čímž se stává pro ostatní obtížně srozumitelným a nevypočitatelným. Podobně je tomu při zásadních odlišnostech kultur, průpravy, hodnotových stupnic apod. Tyto odlišnosti zřejmě mohou hrát důležitou roli i v mezinárodních konfliktech. Kdybychom otázku historické viny výrazně relativizovali stylem „každý může za to, co si nadrobil“, nedobrali bychom se nikdy žádného řešení, asi jako se ho nelze dobrat v restitucích bez časových omezení: stopa řetězce komu kdo co sebral by se bez výsledku vytratila někde ve středověku, kam až paměť sahá. Ostatně dnešní šlechta má na počátcích svých rodokmenů často hordy násilníků, kteří coby věrní členové družiny dostávali od panovníka kusy pozemských statků, které svorně zabrali nebo uloupili. Úvaha, že Západ by měl řešení současného terorismu hledat v reflexi toho, co v minulosti vůči třetímu světu napáchal, je asi tak logická, jako by počátkem 40. let dvacátého století byla rada, aby Západ hledal řešení německé agrese v reflexi toho, čím pana Hitlera kdys tak rozhněval, že se chudák musí tak zle chovat. Takové „retro“ by zřejmě zahrnovalo první světovou válku, dětské to trauma nového Německa. Za domácí úkol si představme, kam by tato mírumilovná reflexe typu „moudřejší ustoupí“ vedla. Raději nemyslet.