11. 5. 2006
Vážený pane Höschle,
v zaměstnání mám kolegyni, která se dokáže skoro celý den zabývat tím, že po celé naší firmě shání různé informace typu kdo a co s kým, kdo co udělal spatně, kdo kolik vydělává, kdo bude povýšen a proč atd. Nejhorší v jejím počínání jsou však asi metody získávání těchto informací. Již několikrát byla přistihnuta jak poslouchá za dveřmi rozhovory kolegů nebo dokonce nadřízených a ani jí nevadilo, že u toho byla přistižena. Problém jí nečiní ani důkladné prozkoumávání pracovních stolů svých kolegů. Chtěl bych se Vás tedy zeptat, jestli může být takováto zvědavost nějakou psychickou poruchou, která se dá léčit a jak?
Děkuji Vám za odpověď. J.D.
S nálepkováním psychiatrickými diagnózami je to velmi ošemetné. Variabilita lidských typů, charakterů a osobnostních rysů je přepestrá a bylo by bláhové všechny je označit za odchylky (nota bene od čeho?) a snažit se je léčit. Takové pokusy už tu byly a do dějin vstoupily jako trestuhodné zneužití psychiatrie. Umím si představit, jak Vás rozčiluje, když kolegyně rozvrtává kolektiv, čmuchá a hrabe se Vám v šuplíku. Také si ale dovedu představit, jak soudruha Brežněva rozčilovalo, že v Sovětském svazu jsou jinak smýšlející a neposlušní občané. Na psychušku s nimi, přece nemohou být normální! Všimněte si, jak často mají politici sklon posílat se vzájemně na psychiatrii. Důvodem přitom v naprosté většině není skutečná nemoc (o té se nemluví), ale odlišný názor nebo odlišné chování. A to se „léčí“ velmi obtížně. Sice to také jde, ale „léčebné“ metody patří spíše do oblasti vymývání mozků. Kdyby ovšem Vaše kolegyně trpěla schizofrenií, demencí, bipolární nebo jinou duševní poruchou, pak na psychiatrii patří a léčit se dá. Otázka je, jestli by ovšem pak přestala šmírovat, neboť kdo neuměl hrát na housle před léčbou, neumí to zpravidla ani po léčbě. Takže – velice vám rozumím, ale psychiatrie vám v tomto nepomůže. Není to holka pro všechno a nikdy už být nesmí.