23. 3. 2006
Jak to, že se žena vrací ke svému protějšku i poté, co ji zlomil srdce (již jednou ji opustil, byl nevěrný, apod.)? Podle mě si ničí život. Na jedné straně je to velké odpuštění, na druhé straně zcela nepochopitelný krok, který může udělat jen člověk, jenž se nepoučil z předchozího nezdaru. Nechávají se snad někteří lidé zcela ovládat emocemi, když tvrdí, že milují? Nebo je to nedostatkem hrdosti? Špatnou výchovou, ...? Gándhí řekl : "Odpuštění je rysem silných, slabí nedokážou odpouštět." (nebo něco v tom smyslu). Takže jsou ti lidé silní? Podle mě spíš - v mnoha případech - hloupí. Asi záleží na konkrétní situaci, že? Prostě tomu nerozumím. Poraďte prosím. A mějte co nejlepší den.
Konrád Doležal.
Není držitelů pravdy v odpovědi na takovou otázku. Můžeme ji chápat například jako sociobiologický problém. Sečtou-li se zisky a ztráty (řekněme vyjádřené v úspěšnosti přenosu svých genů do další generace) v určité situaci, vyplatí se odpouštět a takové řešení je tedy spíše „inteligentní“ než hloupé, byť pouze intuitivně. Hloupé by bylo trucovat a přijít o všechno. Variací na toto téma může být ohled na majetek, na sociální postavení dotyčné a porovnání tohoto „kapitálu“ v situaci pokory (nedostatečné hrdosti) a v situaci odloučení (opuštěnosti či hledání nového partnera). Jiný přístup je novozákonní („udeří-li tě někdo na jednu tvář, nastav mu druhou“). I zde vítězí odpouštění. Ekonomové vědí, že sledování krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých cílů se může velice lišit co do prostředků a být často i protichůdné. Podobně je tomu z hlediska dilematu hrdosti versus odpuštění. Zdá se, že „hrdost“ je archaičtější a vlastně méně civilizovanou strategií, i když i ta je z určitého pohledu výhodná pro přežití a pro formování snesitelných poměrů v lidské společnosti. Je pravda, že přehnané lpění na vlastní důstojnosti a respektu bývá projevem vnitřní nejistoty a mnohdy i hluboce zakořeněných pocitů nedostatečnosti a méněcennosti. Naopak, silní a vítězící jedinci si mohou dovolit velkorysost, shovívavost a povolit kritiku. Ostatně proto má zřejmě pravdu Fareed Zakaria, když poukazuje na to, že otevřená společnost (demokracie) se může bezpečně ujmout pouze v zemích s vysokým národním produktem. Ty chudé musí mimo jiné příliš dbát na svou hrdost, než aby si mohly dovolit být tolerantní, takže v nich panují většinou autokrativní a oligarchické režimy (diktátoři, junty). To všechno má samozřejmě mnoho výjimek a komplikací. Co z uvedeného lze aplikovat na postoj ženy, která odpouští nevěru či zradu, se případ od případu jistě liší, takže to musím bohužel nechat na Vás.
(bez záruky)