2. 2. 2006
Vážený pane profesore,
Vypozoroval jsem, že každá z deseti číslic 0-9 ve mě vyvolává dojem určité barvy (1- bílá, 2 - žlutooranžová, 3 - zelená atd.). Barvy mám "přiřazeny" jednoznačně a neměně již od dětství. Rovněž moje snaha zapamatovat si určité číslo ústí v zapamatování dané kombinace barev. Kromě toho mám též hudební vzdělání a barvy mi podobným způsobem korespondují s jednotlivými stupnicemi. Při rozhovorech s přáteli mě udivilo, že nikdo z nich takto "barevně" číslice nevnímá - považoval jsem to dosud za "samozřejmost" pro každého z nás. Jak si mám barevné vnímání číslic (stupnic) vysvětlit? Jedná se o nějakou abnormalitu nebo "nestandardní" schopnost? Je to záležitost vrozená nebo získaná? Neexistuje podobná paralela například s písmeny abecedy? Děkuji velmi za Vaši případnou odpověď.
Ondřej B.
24 let, student
Přiřazování barev obecnostem v představách je poměrně časté a tuto zkušenost sdílí mnoho lidí. U číslic a písmen to sice úplně běžné není, proto jste narazil na přátele, kteří takovou zkušenost nemají, ale jinak hodně lidí v duchu přiřazuje barvy například dnům v týdnu, měsícům v roce apod. Já měl od dětství pondělí špinavě žlutavé, úterý spíš mírně do okrova, středu zelenou, čtvrtek špinavě modravý, pátek šedočerný až „prázdný“, sobotu do zlatova a neděli bílou. Možná by bylo zajímavé udělat si databázi takových přiřazení u velkého počtu lidí a zároveň zjistit, s čím vším tato charakteristika souvisí. Takovou práci si dal Max Lüscher, jenž v r.1949 vyvinul psychologický test, který hodnotí osobnost podle upřednostňování (preference) barev. S barvami je to tak trochu jako s politickými stranami: řekni mi, koho volíš, a já ti řeknu, kdo jsi . Základní hypotézou testu je, že volba barev je závislá na osobnostních rysech, na situačních stavech organismu i na objektivně působících činitelích. Lüscherův koncept vychází z teorií vysvětlujících vztah fyziologických resp. psychologických mechanismů a barev. Tento vztah se v životě jednotlivců vyjevuje i v tom, jak se oblékají, jakými předměty se obklopují, auty jakých barev jezdí. O životě národů někdy vypovídá i vlajka: šíré ruské pláně jsou určitě převážně bílé (sníh a břízky), takže prapor musí být buď rudý nebo aspoň trojbarevný. Nekonečně šedý pouštní písek a beton Ramalláhu napovídají, že palestinské prapory a šátky budou sytě zelené (každý chce to, co nemá). Nic z toho samozřejmě neplatí doslova, ale na druhé straně to platí i v hudbě. Připomeňme, že už například Skrjabin razil pojem barevné slyšení, a to dávno před Vaším prožitkem barevných stupnic. Ostatně já mám C-dur a E-dur barevné jako úterý, D-dur a H-dur jako středu, F-dur jako čtvrtek, G-dur do hněda a A-dur jako pátek. Soboty a neděle mezi stupnicemi nenajdu! S mollovými je to složitější, tam žádná barva nestačí. Možná je to tím, že několik let jsem chodil do hudebky v pondělí a ve čtvrtek, pak zase v úterý a v pátek, s kamarády jsme hráli ve středu, ale nikdy v sobotu či v neděli. Do jaké míry je to vrozené či získané, to dnes nerozlousknem.