22. 12. 2005
Co říkáte tomu, že u nás soud osvobodil člověka, který svévolně nastražil na své chatě léčku na zloděje a tím ho zranil? Není to nedovolené ozbrojování a ublížení na zdraví a nejsme už jako na Divokém Západě?
J.L., Pardubice
Nedovolené ozbrojování a ublížení na zdraví to je a také to tu občas vypadá jako na Divokém Západě. Přesto s tím osvobozujícím rozsudkem hluboce souhlasím a považuji ho za vítězství rozumu nad právním absurdistánem, v němž je oběť kriminalizována víc než pachatel. Nemá-li člověk možnost se bránit dovoleně, musí se – s dovolením – bránit aspoň nedovoleně. A jestliže při tom zraní zloděje, je to jenom dobře. Čím více zraněných zlodějů tím lépe. Rozhodně lepší než obráceně. Každý ví, že krást se nemá, a každý se může rozhodnout nekrást. Jestliže bude navíc vědět, že mu při kradení může okrádaný beztrestně prohnat hlavu kulí, bude mít toto rozhodnutí velmi usnadněno. V Jižní Africe to potenciální oběti řeší v rámci fair play nápadnou cedulí na domě s výmluvným nápisem „bez vyzvání střílím a volám záchranku“. Je už jen na vetřelci, zda do toho chce jít a spoléhat se kromě prohnaného advokáta i na to, že oběť se netrefí. Chápu, že jihoafrické variace Divokého Západu nejsou právě kýženým prototypem civilizačního uspořádání založeného na tradičním evropském právu a roli státní moci. Jenže komentuje-li v televizi významný představitel této moci nesouhlasně osvobozující rozsudek nad „příliš se bránící“ obětí 15ti vloupání, že „už by to tu takhle bylo jako na Divokém Západě“, pak mu sice musíme dát za pravdu, ale s důrazným upozorněním na příčinu takového stavu. A tou je jednoznačně selhání státu (policie, soudů) při ochraně jednotlivce. Kdyby se onen nebožák včas dočkal účinné obrany či prevence trestných činů vůči své osobě, určitě by necítil potřebu montovat si ve volných chvílích do chaty samostříly. Buď se ochrana jednotlivce zlepší nebo se dříve či později objeví cosi jako domobrana. A ta pak opravdu může dát někomu provrtat koleno i pro pár haléřů. Když někdejší newyorský starosta Rudolph Giuliani vzal neúnosnou situaci městské kriminality pevně do svých rukou, začal nulovou tolerancí. Ne vůči obětem, ale vůči přestupníkům. Zprvu sklidil kritiku, ale nyní už je legendou. Během několika let změnil ráz města tak, že se v něm pojednou dalo v klidu jezdit metrem a chodit pěšky přes Central Park. A když přelezete zábradlí, už se na vás hrne policajt. Možná, že to je právě tradice Divokého Západu, která nástup a zajištění práva tak popohnala.