Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

„Očima Cyrila Höschla“. Reflex 48/2005, str. 16.

1. 12. 2005


Pane profesore.
Psychika nás všech je vystavena působení různých faktorů, mezi nimi samozřejmě také negativních - například střety s nepříjemnými lidmi, každodenní příval negativních zpráv atd. Moje otázka zní, zda-li lze těmto vlivům nějak účinně čelit. Nemám tím na mysli obecná doporučení jako : pěstovat pozitivní myšlení nebo se věnovat nějakým koníčkům atd. Jde spíše o nástroje na zvládání situací (reakcí) vzniklých v daném okamžiku. Děkuji.
J. Pekař
Česká Lípa

Předně si musíme uvědomit, že řadu technik vyrovnávání s negativními vlivy a náročnými životními situacemi za nás obstará příroda sama bez našeho vědomého přičinění. Jedním z takových mechanismů je desenzibilizace nebo naopak senzibilizace, tj. změněné nastavení citlivosti k tomu, co zažíváme („i na šibenici si člověk zvykne“). Například každodenní příval špatných zpráv (katastrofy, zemětřesení, záplavy, atentáty) působí, že už je tak neprožíváme, jsme k nim méně vnímaví. A naopak, při nedostatku lásky, něhy či porozumění jsme vděčni za každý náznak, který pak působí jako balzám na duši. Přesycenému už ani nechutná to, co je pro hladového požehnaným darem. Další techniky jsou také víceméně podvědomé. Jsou odvozeny buď od prosté agrese nebo od úniku. Do první skupiny patří aktivní změna poměrů, boj o moc, o zdroje, o teritorium, kterým vylepšujeme svou pozici. Patří sem i podezřívavost (paranoidita), kompenzace (hendikep v jedné oblasti přebíjíme vyniknutím v jiné), sublimace (zavrženíhodná pudová hnutí, například sadistická, jsou zcela proměněna v ušlechtilé poslání, například chirurga, který řezáním lidem pomáhá a zachraňuje životy), racionalizace, kdy společensky odsouzeníhodné motivace jsou deklarovány jako společensky oceňované (omluva učiteli „do školy jsem nepřišel proto, abych Vás nenakazil rýmou“) aj. Do druhé skupiny patří útěk, popření („mne se smrt netýká, přestože ležím na JIPu, přístroje alarmují personál a soused právě nepřežil srdeční masáž“), opouzdření afektu, který tak nezasáhne ostatní oblasti psychiky, přenesení afektu (neděsí mne můj infarkt, ale vztekám se, že je polévka málo slaná nebo že hučí větrák) a mnoho dalších. Takto vybaveni, prodíráme se životními událostmi, avšak každý s trochu jiným repertoárem a jinou odolností. Navíc můžeme svou schopnost vyrovnávání s náročnými situacemi trénovat v rámci nějaké psychoterapie, ale na to nestačí sloupek v Reflexu, to je dřina na léta. Rada, jak se to dělá, je pro konečný výsledek asi tak hodnotná, jako patnáctiřádkový návod, jak se hraje na varhany.