3. 11. 2005
Dobry den, nedávno jsem zjistil, ze mezi mými přímými předky došlo k incestu. Můj pra-pra-dědeček si vzal dceru svoji vlastni sestry. Nejprve by mě zajímalo, které sňatky jsou vlastně povoleny. Může si vzít například bratranec sestřenici? Co strýček svoji neteř? atd. Kde je ta hranice? Pokud má někdo děti s blízkým příbuzným, například děti s dcerou svojí vlastní sestry, co se přesně stane s dětmi, jaký to na ně bude mít vliv ? Děti takovýchto rodičů by pak byli například fyzicky postižení? Mentálně? Měli by duševní poruchu či nějaké obtíže? Mohou mít naopak nějakou výhodu? Mimořádné nadání či talent? Být výjimeční, mít nezvykle vysokou inteligenci? Kolik generací následujících je tím pak ovlivněno, než je plod opět "geneticky čistý"? Je například možné, že v první generaci děti těchto rodičů nemusí mít žádné zjevné problémy a projeví se nečekaně o několik generací dál, poněvadž děti si sebou nesou skryté genetické zatížení? Sám trpím depresemi a úzkostmi (stejně tak moje matka a můj bratr), docházím k psychiatrovi a beru antidepresiva. Mám problémy ve vztazích. Čas od času chodím se svými starostmi i k psycholožce. Na druhou stranu mi nečiní potíže studovat VŠ a jsem členem Mensy ČR. Může to mít nějakou souvislost s mým prapradědečkem....? Proč je tak špatný incest u lidí, vždyť přece zvířata (zejména drobná havěť) se páří zcela náhodně mezi sebou jak chtějí. Proč je to u člověka jinak? Dále by mne zajímalo zda Vám není známa statistika, kolik dětí z incestu se rodí na světě a v ĆR, pokud se tato skutečnost eviduje. Děkuji. S pozdravem Daniel A., Praha
Incest je společenské tabu, nikoli sexuální deviace. „Oko nevidí, srdce neželí“. Ostatně tzv. Oidipský komplex byl původně incestem pouze objektivně, nikoli subjektivně, protože Oidipus zprvu nevěděl, že Iokasté je jeho matkou. Povoleny jsou tedy jakékoli heterosexuální sňatky mezi zletilými. Hranice nevhodnosti příbuzenského sňatku je tedy relativní, arbitrární a je na zúčastněných, kde si ji stanoví. Bratranci a sestřenice se ve většině kultur mohou vzít, prohlásí-li, že „si nejsou vědomi zdravotních a jiných okolností, které by sňatku bránily“ a dobrovolně vysloví své ano. Co se „přesně stane s jejich dětmi“ se nedá předem určit. Většinou nic. Problém vnitřního křížení, tzv. imbreedingu, je v tom, že různé nepříznivé geny, které se potulují populací, se u příbuzných setkají s větší pravdepodobností (dostanou se do tzv. homozygotních konfigurací). Riziko vzniku vrozených poruch je tedy o něco vyšší a je to otázka čistě pravděpodobnostní. Jako příslušník Menzy si jistě dovedete představit, že pravděpodobnost, že padne šestka, je vyšší, házíte-li se dvěma stejnými kostkami značenými 1-6 než házíte-li se dvěma různými, značenými 1-6 a 7-12; také si lze představit mezi tím plynulý přechod co do míry podobnosti kostek. S vyšší pravděpodobností se tedy mohou vyskytnout jak tělesné tak duševní poruchy, například mentální retardace. Stejně tak je ale i vyšší pravděpodobnost výskytu pozitivní odchylky od populačního průměru ve smyslu nějaké vlohy či talentu, je-li v rodině přítomen. Hendikep incestu se vytratí již během několika málo generací, což může být urychleno křížením s někým geneticky nesmírně vzdáleným, například mezi rasami. Vzácně se může stát, že se porucha projeví („penetruje“) až po přeskočení jedné nebo více generací, záleží na typu dědičnosti. Vaše deprese může s dědečkem souviset, ale nemusí. U zvířat se imbreedingem linie „čistí“, na vadách tak nezáleží (jsou selekcí vyřazeny), ale principy jsou podobné. Lidi si na sobě víc zakládají a pečují o nemocné. Statistiky incestu neznám, jde jen o nepřesné odhady. Ostatně právě zde platí ono věčné: „otec je vždy nejistý“.