28. 7. 2005
Vážený pane profesore,
Velmi často bývám na pochybách, zda za jistých specifických okolností platí obecně platný zákon (vydaný zákonodárnou institucí) nebo přirozený mravní zákon? Povyšuje se POVINNOST nad SVĚDOMÍM? Děkuji za odpověď.
Hošková V.
Velké Losiny
Zákony jsou přírodní (například gravitační) nebo normativní (například co se má a co se nemá v určité situaci a dané době dělat). O těch prvních se nehlasuje, ty se objevují („hvězdné nebe nade mnou“). Ty druhé jsou nám částečně dány do vínku („mravní zákon v nás“), částečně si je vyrábíme. Vyrábět je můžeme shora (panovník) či zdola (lid nebo jeho zástupci o nich hlasují). Záměrně nechávám stranou „boží zákony“, protože rozhodnutí o tom, co to je, bývá někdy až příliš lidské. Náš vlastní podíl na tvorbě zákonů je sice s ohledem na nutnost vzájemného soužití pochopitelný, ale je to zároveň zdroj jejich nedokonalosti a omezené platnosti, neboť není v lidských silách na všechno pomyslet a předvídat veškeré situace, které by naše normy měly řešit. Když logiku zákonů po jedné straně sešijete, na druhé vám většinou praskne. Vzpomínám na starého zemědělce z chudého horského kraje, hluboce věřícího, který mi ještě za bývalého režimu vyprávěl, jak se byl pana faráře zeptat, zda to je krádež, když si v noci nakope trochu brambor z družstevního pole, které mu kdysi patřilo, ale v rámci kolektivizace mu ho sebrali, takže podle zákona (!) už mu nepatří. „A co na to pan farář?“ „Řekl, že když těch brambor nebude moc, tak to krádež není.“ Doplníme-li si onu odpověď výrokem Karla Čapka (volně), že „k tomu, abych šel hrabat sníh, nepotřebuji legislativu, stačí, že nasněžilo“, dojdeme k tušení, že ačkoliv neznalost zákona neomlouvá, svědomí má před jeho literou přece jenom přednost.
(bez záruky)