14. 7. 2005
Pane doktore!
Z pokusů na živočiších (a kdo ví, jak je tomu u rostlin?) považuji za etické jen pokusy na dobovolnících. A těmi mohou být jen o příslušném pokusu plně informovaní dospělí svéprávní lidé.
Neznáte, prosím, výsledky jakéhokoliv psychologického výzkumu o zmíněných dobrovolnících? Děkuji, Robert Suchánek
Kdyby bylo použití zvířat k uspokojování lidských potřeb (včetně lékařského výzkumu) zapovězeno jako neetické, pak byste musel jako neetický odsoudit i chov psů, dobytka, vepřů a slepic (jde o nedobrovolné uvěznění), nemluvě o „vraždách“ za účelem konzumace oběti. Musel byste si klást otázku, jestli život potkana, kterého deratizátoři hubí po milionech v útrobách kanalizačních stok, smí v laboratoři vykoupit záchranu dítěte trpícího zhoubným onemocněním či zabíjeného meningokokem. Při skutečné znalosti dilemat, situací a vztahů, které mohou v souvislosti s etikou laboratorních pokusů vzniknout, nelze zaujmout zjednodušující stanovisko. Představte si, že bude jednou možno vyléčit někoho Vám blízkého, kdo skončil na vozíku s přerušenou míchou, tak, že by opět mohl chodit. Příslušnou proceduru (řekněme použití kmenových buněk), bude však třeba nejprve odzkoušet na potkanech. Dokázal byste například svému dítěti do očí říci, že už nikdy nebude chodit, protože vy pokusy na potkanech považujete za neetické a nesouhlasíte s nimi? V etice pokusů na lidech lze pozorovat od starověku určitý vývoj. Dříve se za etické považovaly pokusy na odsouzencích k smrti. V 18. století se objevila dobrá zásada, že experimentátor by měl příslušný pokus udělat nejprve na sobě. Mnozí tak vskutku činili. Slavný je případ dr. Wernera Forssmanna, který v roce 1929 zavedl sám sobě gumový katetr žílou z loketní jamky až do pravé srdeční komory, přičemž postup kontroloval rentgenem postaveným proti zrcadlu. Tento – z etického hlediska pozitivní – vývoj byl brutálně přerušen pokusy na lidech v koncentračních táborech za II. světové války. Ty se nezastavovaly před ničím - je známa fotografie skupiny dětí ožehnutých plamenometem, aby se zjistilo, jaká míra popálenin je ještě slučitelná se životem. Tyto zvrácenosti vedly po válce k formulaci tzv. Norimberského kodexu, po němž následovaly další předpisy regulující pokusy na lidech. V podstatě se vždy vyžaduje dobrovolný souhlas pokusných osob, který nesmí být získán lstí ani nátlakem, dotyční musí porozumět účelu i rizikům pokusu a mnoho dalších podmínek. Pokusy s rizikem trvalého poškození jsou vyloučeny. Navíc pokusné osoby mají právo kdykoli od experimentu odstoupit. A k Vaší otázce - výsledků psychologického výzkumu na dobrovolnících je spousta.
Jinak viz též http://www.sukl.cz/cs13klinhodnoc/cs13helsdeklarace.htm
(bez záruky)