7. 7. 2005
Vážený pane Höschle,
nedávno byla přijata vyhláška ministerstva zdravotnictví, která způsobí značné zdražení léků mimo jiné pro osoby trpící duševní poruchou. Duševně nemocní lidé nepatří v typickém případě mezi nejbohatší vrstvy společnosti a léky jsou pro ně životní nutností, kterou rozhodně neplýtvají. Dle mého názoru pro řadu z nich neexistuje možnost volby potřebného léku, pokud se snaží minimalizovat vedlejší účinky, které tyto léky velmi často mají. Jaké řešení byste doporučil těm, kteří již nemohou platit dvojnásobně až trojnásobně zdražené léky a chtějí vést plnohodnotný život, namísto živoření na okraji společnosti s cejchem „blázna“?
Prosím o odpověď, ať už přímo či na stránkách Reflexu.
Děkuji a přeji hezký den,
Vladislav Wagner
Podobných problémů má naše zdravotnictví mnoho a stále narůstají. Jejich řešení lze volit v několika rovinách. Na té nejnižší, individuální, přichází v úvahu rezignace, žádost o výjimku (lékař požádá revizního lékaře a ten povolí plnou úhradu pojišťovnou) nebo o protekci (lékař má bezplatné vzorky od výrobce léku), pokus obejít předpisy (to se někdy děje ve spojení lékař-lékárník, kdy lze předepsat na někoho jiného dražší lék a vydat místo něj onen požadovaný, ale to nedoporučuji, neb jest to nelegální), stěžovat si, požadovat pomoc od charity apod. Prozíravěji lze otázku úhrad řešit na úrovni skupinových zájmů a podle svých možností aktivizovat například pacientské hnutí, které by hájilo zájmy těch nejpotřebnějších a vytvořilo by vlivnou nátlakovou lobby, jak se to stalo svého času ve Velké Britanii, kde se v psychiatrii leccos podařilo jen proto, že sdružení pacientů dokázala mj. i prostřednictvím svých členů-pacientů z rodin politiků a vlivných osob vytvořit účinný nátlak na politiky a rozdělovače peněz. Takové řešení je o něco systémovější, ale je vždy na úkor jiné potřebné skupiny, se kterou soutěží. Nejprozíravější by byla zásadní změna systému úhrady zdravotní péče, která by angažovala celou společnost. Stav, kdy stále se zdražující zdravotní péče je plně hrazena bez účasti pacienta, je nadále neudržitelný. Podíl na její úhradě ze strany těch, kteří péči konzumují a mohli by na ni přispět, by umožnil přesunout ušetřené prostředky tam, kde je jich vskutku z odborného hlediska zapotřebí. Každý by se navíc mohl připojistit i na situace, v nichž by si jinak nemohl náročnou léčbu dovolit. Mohl by se stát manažerem svého zdraví a dokonce to, co by sám ušetřil, věnovat své rodině. Rady tohoto řádu však zcela překračují meze stručné odpovědi na Váš dotaz. Zkuste je hledat v programech politických stran. Nebudou-li tam, je nejvyšší čas najít někoho, kdo je dokáže jasně zformulovat. My si pak vybereme.
(bez záruky)