16. 6. 2005
Dobrý den. Věříte v reinkarnaci?
Edhel
Tato otázka patří k tématům typu věříte v duchy, v mimozemšťany, v neposkvrněné početí, zválené obilí, přenášení myšlenek, věštecké sny, homeopatii apod., která nejsou zajímavá, protože ať řekneme co řekneme, je to jedno: Karla IV na Hrad tak jako tak nedostaneme, mimozemšťani nanejvýš trochu zválí obilí a hned prásknou do bot, na neposkvrněné početí čili klonování bych celkem věřil, ale u lidí je zatím zakázáno, myšlenky nepřenesli ani experti, když jim to nařídil ministr vnitra Sacher, věštecké sny se zdají jenom tehdy, když to stejně nepomůže, a když se chcete opít, pár molekul whisky nestačí, ať je paměť vody jakákoli. S převtělováním duší je to však v mých očích přece jenom trochu jinak. Souvisí to s oním šíleným jevem, kterému říkáme vědomí. Představujeme si ho jako atribut živých subjektů včetně nás samých. Jde jen o to, jakou míru subjektivity přisuzujeme pouze tomuto jevu, bez vztahu k jeho substrátu. Kdybychom totiž uznali, že naše „já“ je vázáno převážně na vědomí jakožto fenomén a nikoli na mozek a tělo s ním spojené, pak si lze představit, že po selhání, zhroucení a rozkladu tělesné schránky (mozku) si naše „já“ dosedne na nějakého svěžejšího pracanta. Jenže je-li naše já utvářeno z větší části strukturami a procesy našeho mozku a těla, pak po jejich zániku o nás nelze hovořit jinak než ve vzpomínkách a představách jiných lidí. To jemně dráždivé na reinkarnaci je představa, že život vzniklý kdesi po našem zániku jsme vlastně my, i když o tom nevíme. Někdy mne napadá, že až zemřu, narodí se někde v Africe týrané hladovějící dítě a budu to já. Nebo třeba zvíře, jak naznačují pohádky o zakletých lidech. Jenomže můj hipokampus, v němž nyní sídlí informace nutné k udržování mého já, bude tou dobou na prach. Takže to nebudu já, ani kdybych chtěl. Představme si, že v táboráku hoří plamen „Pepa“. Zapálí se o něj pochodeň a štafetou proběhne půl zeměkoule. Pak se s ní zapálí stodola kdesi v Argentině. Je to pořád Pepa, když dříví je jiné, vzduch je jiný, kyslík je jiný, nebe je jiné? Je voda u mne v umyvadle Vltava? A není to vlastně jedno, když jako Vltava stejně nevypadá? Můžete namítnout, že to jedno není. Já říkám, že je: Smetanu by voda v mém umyvadle nechala chladným, asi jako Vás reinkarnovaná Eliška Přemyslovna, i kdybyste nakrásně byl převtěleným Lucemburkem. A i kdyby – je to jedno, ne?
(bez záruky)