21. 4. 2005
Pane doktore,
Co si myslíte o rituálech, chování lidí a psychóze davu v souvislosti se smrtí Jana Pavla II. Jak mohou ovlivnit tzv. pouze přihlížející? Nenacházíte v emocionálních projevech lidí obdobné rysy, které se například objevovaly po Stalinově smrti? Nakolik mají obecný charakter, bez ohledu na to, o jakého člověka jde? Děkuji
O. M., Praha
Potřeba autority (i vzdoru vůči ní) je člověku zřejmě vrozena a při vrůstání jedince do společnosti opakovaně procvičována v řadě rodič, učitel, vychovatel, trenér, lékař, farář, mistr, vedoucí, atd. Autority v nás utvářejí svědomí, jsouce reprezentovány oním freudovským Nadjá (Superego), ale také nám pomáhají orientovat se, snímají z nás hříchy (co činíme v jejích jménu a s jejich požehnáním, musí být správné) a umenšují tíhu naší osobní zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí a činy. Mechanismem identifikace (ztotožnění se s nimi) posilují naše odhodlání a sebevědomí, snižují naši úzkost. Tato potřeba souvisí s vlohou k religiozitě, která se vyjevuje ve všech kulturách a za všech okolností, pověrami a pohanskými bůžky počínaje a vyzrálými monoteistickými náboženstvími konče. Pod vlivem okolností jsou tyto potřeby v nás uspokojovány mnohdy i velmi rozdílnými podněty, leč principielně převoditelnými na společného jmenovatele. Ve dvacátém století na sebe masové nadšení strhli jak Hitler, tak Stalin. Byli „laskaví a strašní“, fungovali jako modly. V menším měřítku bylo takových jedinců na všech úrovních mnoho. Znám příběh disidenta, který statečně odolával (a nakonec odolal) svým věznitelům, ale když ho po delší době strávené na samotce přivedli k vyšetřovateli, zavoněla káva, nabídla se cigareta a laskavý plukovník podal tonoucímu stéblo vyhrnuv košili nad břichem zjizveným Benderovci, tu onen vězeň pocítil cosi jako vazbu na svého trýznitele, jenž pojednou narostl do rozměru oprávněného pána nad dnem i nocí, laskavého i trestajícího. Takzvaný Stockholmský syndrom je podobná vazba obětí na teroristy. Náboženství je dokonalou podobou ideologie a náboženští vůdcové mají v tomto ohledu větší potenciál strhnout na sebe lásku i obdiv než lokální despotové. Činí tak často nenásilně, svým charismatem a tím, co představují. Jsou mocným magnetem náklonnosti opuštěných a zhrzených, nadějí doufajících a svodidlem všech možných hysterických emocí a mechanismů. O jedné mé kolegyni-psychiatryni se vědělo, že po Stalinově smrti zoufale několik dní v jednom kuse plakala a málem se utrápila. Modla tak často nahrazuje obyčejnou skutečnou lásku k lidem, které se fanatikovi většinou zoufale nedostává, ač jí má plná ústa. Životní rituály jako svatby a pohřby tyto mechanismy synchronizují, stvrzují a umocňují. Proto se při nich davy nechají strhnout k iracionálním obětem, sou-strasti, trápení a masochistickým počinům. Při Stalinově pohřbu údajně zahynuly tisíce lidí. Přinesly oběť. Čtyři miliony poutníků minulý týden do Říma, kde se většinou ani na pohřeb nedostaly, rovněž přinesly oběť. Mechanismy jsou to vskutku podobné, leč vzory nesrovnatelné. Kéž by iracionálními atraktory hluboce zabudovaných lidských pudových potřeb - když už to asi jinak nejde - byli napříště už vždy jedinci typu Jana Pavla II a nikoli jejich úkladní vrazi. V tom je – navzdory veškeré biologii – opravdu rozdíl.
(bez záruky)