31. 3. 2005
Vážený pán Höschl,
vcelku pravidelne čítam Vašu rubriku a musim povedat, že som sa už čo to poučila.
Po prečítaní niektorých Vašich okienok (zvlášt tých ktoré pojednávali o depresii) som si uvedomila, že niektoré Vámi príp. čitatelmi popisované príznaky by sa kludne dali aplikovat aj na mňa resp. na niektorých mojich známych či príbuzných. Zaujímalo by ma preto, či človek o sebe s čistým svedomím može prehlásit, že je 'normálny', teda či napríklad jeho prežívanie prípadnej depresie neprekročilo už tu chorobnú mieru kedy prichádza na rad 'liečba'. Jak to človek na sebe pozná, že už je 'zrelý' na psychiatra? Každý má predsa tu hranicu 'normálnosti' (alebo jej vlastného ponímania) inú? Existuje niečo ako 'preventívna psychiatrická prehliadka'? Možem príst k psychiatrovi a poprosit ho, či by mi povedal, či som 'normálna'? Snad som sa vyjadrila zrozumitelne. Želám Vám všetko dobre a teším sa velmi na Vašu odpoved. S pozdravom Lea B.
Vaše otázka se týká jednoho z klíčových problémů nejen psychiatrie, ale medicíny vůbec: co je vlastně nemoc? Můžeme ji sice odbýt poukazem na to, že je to každému jasné, ale to není pravda. Tak například hned zkraje si můžeme škrtnout statistické definice zdraví. Většina lidí má zubní kaz a přece ho nepovažujeme za normu a jeho nepřítomnost za nemoc. Mohli bychom říci, že nemoc je to, co bolí. I když ponecháme stranou obtížnou definici toho, co je to bolest, také s tím nevystačíme. Je spousta nemocí, které nebolí. Tyto otázky jsou obzvlášť obtížné v psychiatrii, což je mimochodem jeden z důvodů rozšířenosti antipsychiatrických postojů a hnutí. I kdybychom zůstali v rámci medicíny, nemůžeme říci, že každý je schopen poznat svou duševní poruchu a že může „s čistým svědomím prohlásit, že je normální“. Někdy je totiž duševní poruchou postižena právě schopnost náhledu na nemoc, takže vzniká paradox: svědomí může být sice čisté, ale skutečnost je jiná, než se postižený domnívá. O odborné potvrzení své normality nejčastěji usilují právě ti, kterým ho nelze s čistým svědomím vystavit.
Deprese však patří k duševním poruchám, které jsou v tomto ohledu jednodušší. Mezinárodní klasifikace duševních onemocnění ji poměrně jasně definuje - musí splňovat kritérium výskytu dostatečného množství příznaků po dobu alespoň 14 dnů. Mezi tyto příznaky patří depresivní nálada, ztráta zájmu a radosti, zvýšená únavnost, zhoršené soustředění a pozornost, snížené sebevědomí, pocity viny a bezcennosti, pesimistický pohled do budoucna, myšlenky na smrt, poruchy spánku, snížená chuť k jídlu aj. Pro laika je rozhodující, zda mu takový stav narušuje běžné fungování v rodině, v práci a ve společnosti. Jestliže ano, měl by vyhledat lékaře, a to při mírné formě všeobecného, při těžší formě psychiatra. Lékař mimo jiné zjišťuje, jestli přítomné příznaky nejsou důsledkem nějakého jiného onemocnění, například štítné žlázy nebo krvetvorby, nedostatku výživy, užívání drog aj. V tomto ohledu lze mluvit o „preventivní prohlídce“, ale jde o prevenci sekundární. Preventivní prohlídky obdobné jako ve stomatologii či onkologii v psychiatrii nejsou, i když zrovna u deprese by vzhledem k obrovskému společenskému břemeni a riziku sebevraždy, které je s touto poruchou spojeno, nebyly tak úplně od věci. Už proto, že včas zachycená depresivní porucha se dá mnohdy dost úspěšně léčit.
(bez záruky)