6. 1. 2005
Zajímalo by mne, zda Vám osobně něco vadí na našem zdravotnictví a co.
Radek Z., Pardubice
Nebudu Vás nudit úvahami o systému zdravotní péče a o úhradách za ni, to je nekonečná zápletka. Spíše Vám řeknu, co nechápu jako pacient. Všiml jste si, že celé zdravotnictví funguje pouze v jakémsi epileptickém záchvatu v hodině mezi psem a vlkem a během dne jakoby omdlí? Když jste někde hospitalizován, už tam od čtyř od rána haraší uklízečky s kýblem, sestry rozsvěcují nad polomrtvými dušemi, měří teplotu, odebírají krve, halasí a posílají na ranní moč nebo i něco horšího. Když jdete na odběry, musíte tam být v sedm ráno, a to už je málem pozdě! Vždycky mi říkali, že laboratoř už to později nebere. Nesmysl! Proč by nemohli počkat, až se sám probudím, uvařím si ranní kávu, přečtu tisk, lehce poobědvám a pak mi vzít krev třeba ve čtyři odpoledne po příjemné siestě? I lačnění bych raději posunul než zažít ta kasárna, co jsou všude teď. A přitom po poledni jako kdyby chcípl pes. Až na pohotovosti a příjmy jsou čekárny jak vymetené.
Zdravotnictví také strašlivě plýtvá časem, postupuje nelogicky a neposkytuje „zákazníkům“ důležité informace. Příkladem prvního jsou někdy příšerné prodlevy v čekárnách či změna programu bez varování, příkladem druhého opakované odběry krve, přičemž všechno by šlo udělat z jednoho, jen se mezi sebou pořádně domluvit, a příkladem třetího popuzenost, s jakou se setkáte, když se jako pacient zeptáte, proč vám chtějí dělat to a to vyšetření, jaký je jeho princip, co z něj vykoukají, jakou to má pro vás (ne pro ně) cenu, k čemu to celé je a co konkrétně to znamená pro léčbu a prognózu vašeho onemocnění. Laikům je také těžko pochopitelné, že v době, kdy lze stanovit DNA z olíznuté známky nebo vlasové cibulky, odebírají vám na základní vyšetření decilitry krve, někdy i víc. Nedávno mi jeden známý na upozornění, jak drahý lék dostal, opáčil: „Vybártrovali jsme to. Já jim daroval krev, oni mně léky“. Zdravotnictví je také postiženo zvláštním způsobem kolektivního zapomnění. Můžete mít tisíc anamnéz, vyšetření a chorobopisů, ale když přijdete po měsíci kamkoliv s čímkoliv, začne to celé nanovo, nikdo neví nic. Celé to pohltí jakási černá díra. Naproti tomu když někam letíte, kdekoli na Zeměkouli se komukoli na letišti objeví na obrazovce vaše pražské sedadlo a co chcete k obědu. A v každé pojišťovně znají celou vaši historii málem i s barvou trenýrek.
A nakonec rada: chcete-li zažít služby na úrovni, jděte k veterináři. Moje kolegyně, sama lékařka, zašla tuhle mimo očekávání kamsi na oční, neb trpí vážnou oční poruchou. Sestra na ni spustila, co tam dělá a co ji to napadlo a že nevidí, kolik je hodin. Nakonec ji paní doktorka přece jen ošetřila a tak jí odpoledne ještě zbyla chvilka, aby vzala k veterináři svého psa. To byl rozdíl! „No tak copak nám je, ruťuťu ňu ňu ňu, ále ale, pacinka nám nějak kulhá, no nebój še, ty ši pěknej, no počkej, uvidíš, že to bude dobrýý, nebój, to nebolí, panička si zatím dá kafíčko…..“ – a to vše za pouhých 400.-Kč. Bylo to poprvé, co svému psovi opravdu záviděla.
(bez záruky)