23. 12. 2004
Vážený pane doktore,
využívám Vaší rubriky v Reflexu a táži se Vás:
V dětství jsme se naučili používat jazyk a ovládat tělo a pamatujeme si to dodnes. Proč si z dětství nepamatujeme zážitky?
Radek Blažek
V období časného vývoje jedince od početí do dospělosti se s lidským mozkem dějí neuvěřitelné věci. Nejprve vznikají nervové buňky, ty se pak stěhují, vysílají výběžky, ty se spojují a vytvářejí síť. Tato síť houstne a roste pod vlivem růstových faktorů, které jsou produkovány mj. i pod vlivem podnětů, kterým je jedinec vystavován. Prvním úkolem novotvořené sítě je, kromě zajištění „chodu“ organismu, odrážet vnější svět a interagovat s ním, propojovat to, co prochází smysly, s tím, co se tvoří v motorické (pohybové) oblasti. Nejprve tedy vzniká chování. Chování se postupně zvnitřňuje, což znamená, že může proběhnout „nanečisto“, v duchu. Myšlení je vlastně zvnitřněné chování. Tento proces celou síť nesmírně zatíží. Jednotlivé obrazy a tvary zabírají obrovskou kapacitu mozku a pracuje se s nimi čím dál obtížněji. Toto období, které časově odpovídá řekněme předškolnímu věku, je obdobím nejmohutnějšího rozvoje psychiky. Právě v něm se naučíme chodit a osvojíme si řeč. Pak následuje stádium logických operací, kdy – podobně jako v matematice – jsou složité tvary nahrazovány symboly, čili substituovány, a uvolněná kapacita se využívá k manipulaci s nimi, tj. k logickým operacím. V tomto období (školní věk) dojde k pozoruhodnému jevu, který se označuje jako prořezávání (angl. pruning), kdy dochází k redukci nervových spojení. Výkonnost sítě se tím překvapivě nesníží, nýbrž zvýší! Můžeme to připodobnit k prořezávání ovocných stromů na jaře, které posílí úrodu. V této době nastupuje poslední stádium: rozvoj abstraktního myšlení. Z uvedeného vyplývá, že v útlém věku pracuje mozek jinak než v dospělosti. Je maximálně vytížen osazováním základních funkcí a přitom jeho kapacita není ještě plně rozvinuta. Paměť se utváří spíše „hardwarově“ a slouží k rychlému vybudování základních schémat. Příběhy a historky zde ještě zdaleka nehrají takovou roli jako později, kdy se kapacita naopak uvolní spíše pro ně a kdy dochází k vrůstání do společnosti v kulturním slova smyslu. To však neznamená, že bychom si z dětství nepamatovali zážitky. Je to spíše tak, že proporce toho, co si pamatujeme (obrazy, zvuky,vůně, pachy, dotyky, bolest, pohybové dovednosti, příběhy) je poněkud odlišná od období pozdějších. Je to také tím, že teprve okolo puberty jsou vjemy, přicházející z vnějšího světa, plnohodnotně indexovány co do pravděpodobnosti a co do emočního významu a interpretovány ve vztahu k naší dosavadní zkušenosti. A právě tato interpretace do značné míry rozhoduje o tom, co a jak trvale si pamatujeme. Přečíst tento text kojenci je marné. Ale chtít teď po Vás nebo po mně, abychom se během dvou let naučili bez přízvuku mluvit čínsky, což zvládne každé čínské batole, je snad ještě marnější…
(bez záruky)