Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

"Očima Cyrila Höschla". Reflex 43/2004, str. 15.

28. 10. 2004


Vážený pane doktore,
existuje někde nějaká možnost terapie pro lidi, jejichž blízcí odešli ze života dobrovolně? Můj otec a bratr zvolili tuto možnost a já se domnívám, že tyto tragédie mou duševní rovnováhu hluboce narušily a já stále nevím, jak se s nimi vyrovnat. Existuje někde možnost skupinové terapie?
Z. B.
Cheb

Skon blízké osoby je vždycky traumatem, po kterém zůstává v duši jizva. Svět už nikdy nebude pro pozůstalého takovým jako před tím, už proto, že jsme tu pro druhé lidi a naši blízcí jsou nedílnou součástí našeho světa. Sebevražda tuto skutečnost ještě umocňuje. Liší se od jiných způsobů odchodu ze světa mimo jiné i tím, že má zvláštní existenciální, kulturní a náboženský podtón. Žijme v kultuře, která svou tradicí dobrovolný odchod ze světa více méně netolerovala a často i sankcionovala. To vnáší do takového traumatu navíc ještě jakýsi prvek hanby a pocitů viny, kterých se rozumem lze zbavit jen částečně. Druhou odlišností je to, že sebevražda mnohdy bývá důsledkem nějakého duševního onemocnění, nejčastěji depresivního, byť třeba i nerozpoznaného. I to bývá zdrojem pocitů viny v nejbližším okolí („kdybychom ho/ji byli přiměli k léčbě, nemuselo se to stát“). Navíc takové onemocnění může mít genetickou složku, která představuje zvýšené riziko i pro příbuzné, neboť mohou (ale nemusejí) stejnou genetickou vlohu sdílet. To všechno je důvodem ke zvýšené pozornosti a péči o duševní zdraví těch, které takové trauma postihlo. Trauma způsobené odchodem blízké osoby nelze samo o sobě zvládnout žádnými léky. V akutním stadiu (tj. v době, kdy je rána ještě čerstvá), lze částečně ulevit anxiolytiky (léky proti úzkosti), ale nejdůležitější vůbec je mít někoho, komu se lze vypovídat, emoce uvolnit, vyplakat se. Rozhodně by dotyčný neměl „být statečný“ a potlačovat v sobě to, co ho dusí. V dalším průběhu si postižený sám vytváří obranné mechanismy a racionalizace, v rámci kterých nachází vysvětlení, jež ho pocitů viny zbavují („hlavně, že se už netrápí“, „tak jako tak jsme nic podstatného nezanedbali, stejně by nikam nešel“ aj.). Tam, kde to nedokáže, maje například sám sklon k depresi, pomůže okolí, s kterým lze své starosti sdílet, nebo psychoterapeut. Jiná věc je, když zármutek či psychotrauma přejde postupem času v depresivní onemocnění, často s přispěním právě genetické vlohy. Tam je na místě intenzivní psychiatrická léčba, zejména antidepresivy (léky proti depresi). Správná léčba usnadní návrat do běžného života, fungování v rodině a v práci, překonání pesimismu, nezájmu, únavy, výčitek, nespavosti, zoufalství a úzkosti. Psychoterapeutických skupin, které mohou v podobných situacích pomoci, je mnoho, a nejkvalifikovanější radu Vám v tomto směru dá psychiatr v místě Vašeho bydliště. Ne-li, pak lze hledat i pomocí Internetu, např. na www.pcp.lf3.cuni.cz/sddz .

(bez záruky)