8. 7. 2004
Pane doktore,
co jsou to výzkumná centra, o kterých se mluví a jak to, že stát vyhazuje miliardy za něco, co nepřináší žádné výsledky? Roman N.
Výzkumná centra jsou chvályhodný projekt MŠMT, který poskytuje ve veřejné soutěži relativně značné finanční prostředky těm, kteří propojí základní výzkum s praxí, akademické ústavy s univerzitami a shromáždí kolem určitého tématu nejen špičkové odborníky, ale také postgraduální studenty, kteří se tam „naučí dělat vědu“. Hovořit o vyhozených miliardách je laciné a nemístné. Tak bychom mohli totiž škrtnout celou vědu, kulturu a vše, co nepřináší okamžitý zisk. Dějiny nás však poučily, že právě tam, kde se tyto „nevýdělečné“ složky podporují nejvíce, se nakonec i obecně nejlépe daří. Ve vědě se nikdy nedá předem říci, co jednou bude k čemu dobré. Postřeh, že plísně se nemají rády s některými bakteriemi, zapadl jako nezajímavý dávno před tím, než byl na stejném principu objeven penicilín, který nakonec zachránil statisíce životů. A tak tomu bylo a je ve fyzice, v chemii i v medicíně. Stát tedy miliardy nevyhazuje, ale investuje do své budoucnosti. Projekt „výzkumná centra“ se snaží odstranit hlavní nedostatky české vědy a výzkumu, jež se dají shrnout do několika bodů: nedostatečné financování v porovnání s Evropou (absolutně i relativně vzhledem k HDP), rozdrobení finanční podpory tak, že každý má něco, ale nikdo nemá tolik, aby to stačilo v mezinárodní soutěži, nejsou zde dostatečné pobídkové mechanismy pro začínající talenty, chybí zpětná vazba mezi vědeckými výstupy a dalšími příděly peněz, a přetrvává oddělení výzkumu a vzdělávání, resp. vysokých škol a výzkumných ústavů (akademie). To spolu s komunistickou tradicí (co Čech to CSc.) má za následek téměř skandálně nízký podíl české vědy na světovém vědeckém výstupu a naprostou nedostačivost mnoha vědních oborů u nás. „Výzkumná centra“ byl významný krok k nápravě tohoto stavu. Podařilo se soustředit větší objem prostředků určených na výzkum do několika pořádných projektů a mladým odborníkům otevřít technické možnosti, které zde dosud neměli. Začínají se uplatňovat objektivní kritéria vědeckého výstupu (publikační aktivita v přísně recenzovaných mezinárodních časopisech, aplikace, patenty, absolventi postgraduální vědecké přípravy) a shromažďovat pod jednu střechu pracoviště Akademie věd, univerzit a výzkumných ústavů, po čemž se dlouho volalo. Teď je na těch, kteří v centrech pracují, zda celý projekt přivedou k trvalému úspěchu nebo ke zkáze. Taková šance se hned tak neopakuje. Některá z center posunula své obory kvalitativně dopředu. Kdyby nyní bez náhrady skončila, otočilo by se u nás mnohde kolo dějin minimálně o 10 let zpátky a vypadli bychom z evropského kontextu. Nebýt například Centra neuropsychiatrických studií, neměli by čeští psychiatři přístup k PET (pozitronová emisní tomografie, zobrazovací metoda mozku zaživa) ještě ani za 50 let, vždyť žádné psychiatrické zařízení u nás dnes nemá ještě ani vlastní CT či MNR! A nakonec radostná zpráva pro ty, kteří výzkumníkům v centrech závidí: citované prostředky nejdou na zvýšení jejich platů. Na mzdy je určena jen malá část, která se týká technického zajištění projektu a hlavně postgraduálních studentů, jejichž stipendia se pohybují mezi 6-8 tisíci korun měsíčně. Je to škoda, protože ani projekt center zcela nezabrání odchodu talentů tam, kde je věda podporovaná pořádně a kde se badatelé mohou na svou práci zcela soustředit.
(bez záruky)