17. 4. 2003
Proč podle Vás není stát schopen změnit a zlepšit organizaci zdravotní péče, zejména psychiatrické? Děkuji Alena
To je téma na mnoho stránek, proto zde upozorním pouze na jeden z mnoha problémů, které si neuvědomujeme, když kritizujeme nedostatky a zdá se nám jasné, jak by věci měly správně být. Vezměme si jen dostupnost odborné péče. V Mosambiku je 9 psychiatrů (z toho většina v jednom zařízení) na bezmála 20 milionů obyvatel; v Ženevě je jeden na několik set obyvatel. Do jaké míry je to první málo a to druhé moc? Jak moc nabídka prostředků, počet zařízení, lékařů, přístrojů, množství léků aj. indukuje poptávku a jak moc ve skutečnosti poptávka vyvolává nabídku? Opravdu zde platí, že čím více tím lépe a že by na jednoho doktora měl připadat jeden pacient? To jistě ne. Navíc i při úvaze, jak by věci měly správně být, záleží velmi na tom, v čím zájmu si tu otázku klademe. Jiný zájem má stát (odstranit problém, investovat jinam, nedráždit většinové voliče), jiný rodina nemocného (chce hlavně, aby je nezatěžoval, nerušil, aby spořádaně žil, pracoval a poslouchal), jiný zájem má lékař (odstranit příznaky a naúčtovat to pojišťovně) a sám pacient (dát si pivko, zakouřit si, mít sex, nemuset stále poslouchat něčí protivné rady). Zdravotní politika je mimo jiné procesem harmonizace těchto zájmů, osvěty tam, kde jsou objektivně zavádějící či diskriminující a kompromisu tam, kde jsou neslučitelné. V psychiatrii je cílem transformace proměna starých kustodiálních zařízení v péči, která jde za pacientem do jeho prostředí. Komunitní systém je pro pacienty uživatelsky přátelský. Vytváří pro jednotlivce podmínky přirozeného životního prostředí a zároveň ochranu před nadměrnými nároky okolního světa. Je ideálem většiny reformátorů, které děsí obří léčebny 19. století. Je v zájmu především nemocných, zatímco rodinám na tom zase tolik nezáleží. Ty jsou vděčny za odstranění problému, tak jako tak. Státu se do toho moc nechce, protože by se tak péče mohla pěkně prodražit. A lékaři? Ti staří, konzervativní, fungují mnohem pohodlněji v léčebnách. V Dánsku komunitní systém vedl k tomu, že významně ubývá psychiatrů, protože je ten obor jakožto lékaře najednou nezajímá. Nahlížejí ho spíše jako sociální službu, a kvůli tomu medicínu studovat nešli. A na závěr douška: když se v Krakově zjišťovalo přímo mezi psychiatrickými pacienty, co jim nejvíce vadí, ukázalo se, že hlavně to, že nemají přístup na odpolední povídání u čaje s panem biskupem. Tolik k organizaci zdravotní péče.
(bez záruky)