1996
Vaše magnificence, (spectabiles), honorabiles, dámy a pánové, milí naši kolegové doctorandi:
Dnešního slavnostního dne budete na Karlově universitě prohlášeni doktory veškerého lékařství a změníte zásadně svůj život. Vstoupíte do neutěšeného stavu našeho krkolomně se transformujícího zdravotnictví a je dost možné, že v něm - tváří v tvář nízkým platům a existenčním nejistotám - podlehnete šálivému svodu socialistické představy o státem garantovaném systému, v němž On, Stát, imaginární subjekt, všechny zaměstná, dobře zaplatí, nakoupí přístroje a pacienty ubytuje s plnou penzí. Než takovému zploštění rozumu nedej bože podlehnete, prozkoumejte prosím svět kolem sebe ze všech stran a pokuste se utvořit si vlastní názor.
Slavný světový logik a matematik brněnského původu, Kurt Gödel, nám kromě jiného zanechává také dva teorémy, které by se s jistou licencí daly popularizovat asi takto: První je o neúplnosti a říká v podstatě to, že v každém systému, který je alespoň tak složitý, aby v něm mohla platit algebra, existují tvrzení, která v rámci tohoto systému nelze dokázat. Druhý teorém je o nerozhodnutelnosti a říká, že neexistuje metoda (algoritmus), která by rozhodla, zda v systému taková tvrzení jsou a která to jsou. Všichni, kteří se někdy věnovali důkladněji nějakému problému, brzy vycítili, že ať jsou kde jsou, bez pohledu nebo dokonce pomoci zvenčí se v určitém momentě už dál nedostanou. Redukcionismus, tedy snaha vysvětlit jevy na určité úrovni pomocí jevů na úrovni nižší, nevede k očekávanému, to jest absolutnímu úspěchu, protože právě každá další rovina poznání, ve které se octneme, je sama o sobě systémem, pro který platí totéž a problém se opakuje. Dějiny lidského poznání jsou dějinami hledání příčin pozorovaných jevů: fyzikálních příčin fyzikálních jevů, chemických příčin chemických jevů, biologických příčin biologických jevů, psychologických příčin psychologických jevů a sociálních příčin sociálních jevů. Potíže a paradoxy vznikají tehdy, chceme-li přestoupit v hledání kauzality z jedné takové roviny do druhé. Vezměme příklad: cílem univerzitního studenta je dostudovat. Tomuto cíli je podřízen cíl ukončit všechny ročníky. Tomu je podřízen cíl mít všechny zkoušky. To předpokládá být k nim připuštěn a mít všechny zápočty. Zápočet předpokládá chodit pilně na praktika a nemít absence. Jestliže student ráno vstane, obouvá se, přetrhne se mu tkanička u bot, hledá náhradní, mezitím mu ujede autobus, má absenci na praktiku, nedostane zápočet, neukončí ročník, ergo nestane se doktorem a opustí ho milá díky fyzikálním vlastnostem tkaničky u bot. Všichni cítíme, že podobné kauzální řetězce mohou pobavit v novele Marka Twaina, ale že tak to přece jenom na světě asi nechodí, ačkoli to někdy vypadá, že ano. Právě onou neprostupností jednotlivých rovin poznání se utěšujeme, když nejsme a nikdy zřejmě nebudeme schopni pomocí prášků zlepšit mezilidské vztahy, když těžko lovíme ve změti vědeckých poznatků, abychom odhalili biologické příčiny psychologických projevů, když naopak psychoterapií sice někomu pomůžeme, ale duševní poruchy nerozluštíme a neodstraníme a když souvislost biologických základů sociálních jevů jenom tušíme, podobně jako tušíme sociální příčiny různých biologických příznaků, aniž bychom mohli chytit býka za rohy. Ve snaze prorazit tyto bariery nedosáhl tzv. vědecký světový názor (mám na mysli marxismus), který formuloval dva tři pseudozákony a přinutil armády tlachalů, aby je přežvykovaly ve všech pádech a uplatňovaly ve všech oborech, o nic většího úspěchu než rudolfinští alchymisté, kteří alespoň šli bez obalu na věc a vařili zlato rovnou ze švestek. Ba naopak, po alchymistech zůstalo mnoho cenného, zejména v oblasti přeměny látek. Porovnáváme-li například stav současné psychiatrie s jinými odvětvími medicíny, měli bychom si všimnout zásadního rozdílu v obtížnosti: jsou-li jiné oblasti lékařské vědy hledáním biologických příčin biologických poruch, pak u psychiatrie je tomu jinak. Hledání tam překračuje nepřekročitelné. Hledá psychologické příčiny biologických poruch a obráceně. Nezřídka překračuje i Rubikon sociální. Dokud nějaký zásadní objev nepřinese klíč k takovému překračování, dotud bude psychiatrie relativně zaostalá, i když se jí ještě několik kousků v oblasti genetiky velkých poruch jistě v dohledné době zdaří.
Těchto několik myšlenek se člověku vždy vrací, přemýšlí-li o příčinách různých společenských událostí. První Gödelův teorém jaksi připomíná tvrzení, že žádný systém nelze reformovat zevnitř. Tomu by odpovídalo i poznání, že komunismus je nereformovatelný. Buď se liberalizuje a tedy rozloží (jinými slovy přestane být sám sebou), jak se stalo, anebo je přemožen zvenčí. To platí zřejmě i o jiných systémech. Stále více se obávám, že i o systému našeho zdravotnictví. Svět je změť soběpodobných struktur, kde okraj kaménku vypadá jako okraj skály a ten jako okraj hory; kde vztahy v manželství vypadají jako vztahy v kanceláři a ty vypadají jako vztahy v podniku, ty zase jako v obci, kraji, v parlamentu. Je-li tomu vskutku tak, pak to, co platí o globálních systémech, platí i o společenstvích menších. Zdá se, že ani instituce není reformovatelná sama od sebe. Kdyby nebylo tvrdého vnějšího zásahu do rozpočtu akademie věd, kdoví, co všechno by v ní dnes přetrvávalo. Ultimum refugium soukromého podnikání, a to i ve zdravotnictví, je bezesporu bankrot. Nemohou-li ani potenciálně věci dojít tak daleko, systém sám sobě nerozumí, nechce rozumět a ani nemůže rozumět. Jednou z ukázek nereformovatelnosti zevnitř je zemědělství, jinou justice, jinou třeba vysoké školství. A v rámci každého takového odvětví se opět najdou malé podsystémy, o kterých to rovněž platí. Potvrzují to i ty, které se zreformovat podařilo (většinou s odstupem zvenčí). Začali jsme vzpomínkou na Kurta Gödela a tak se k němu vraťme na závěr: je-li každý složitější systém logicky neúplný a platí-li teorém o nerozhodnutelnosti, poděkujme pánu bohu za pluralitu, za zákony, byť nedokonalé, za lišky, které udržují zajíce ve fyzické kondici, za ekonomy, kteří dávno vědí, že neporučí Slunci větru, a tak pouze mění podmínky na vstupu do systému, a vůbec za vše, co působí proti vnitřnímu zacyklení společenstev, která ve své samolibosti nepostřehla, že už dávno nejsou to co byla a že si vlastně už nevidí ani na špičku nosu.
Je konec vaší školy a to je doba, kdy se bilancuje. A nejenom za uplynulý rok, ale i za celé minulé období. Bylo dobré? Přináší naději nebo zklamání? Nechtějme nemožné. Jako v málokteré zemi obráží naše reprezentace polaritu Nebe a Země, Ohně a Vody, Dne a Noci, Rozumu a Citu, vědy a umění, pragmatické diplomacie a morálky. Buďme vděčni za obojí. Zkusme k obému ze všech svých sil přispět. Obojí totiž reprezentuje i naši vlastní přirozenost.
Milé kolegyně a kolegové, nerad bych, aby má poslední slova vyzněla nějak pateticky. Přál bych si pouze, aby vám tato univerzita byla pomohla získat odstup, který vám umožní uvědomit si v plné míře svou roli v tomto světě, svůj podíl na něm, svou zodpovědnost a smysl svého poslání. Jako profesionálové nebudete lidi soudit, ale budete jim pomáhat. Nebudete rozdělovat svět na dobré a špatné elementy, ale budete se snažit porozumět jeho běhu. V tomto nekonečném úsilí vám přeji hodně štěstí, odvahy a trpělivosti. Q.B.F.F.F.