Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

Promoční projev 1 (96)

1996


Vaše magnificence, (spectabiles), honorabiles, dámy a pánové, milí naši kolegové doctorandi:

Přišel den, na který jste léta čekali. Měli bychom ho prožít tak, aby navždy zůstal ve vaší paměti jako stvrzení vaší způsobilosti i vašeho závazku. Aby byl šťastným završením období radosti, her i studijních trápení. Připomeňme si v těchto prostorách, že naší Almou Mater je Universita Karlova. Dovolte mi o ní několik slov.

Pražskou univerzitu chtěl založit už roku 1294 dědeček Karla IV, Václav II., ale čeští páni ze strachu před cizineckou vědou tomu zabránili. Přirozenost se tak lekla útoku ducha. Lidem nepodrobeným vzdělanecké kázni se zdá z přirozených příčin každá vzdělanost cizineckou a nebezpečnou, protože přináší změnu řádů společenských a nutnost přizpůsobit se jim. Univerzita si žádala učenců z ciziny, což vedlo k posílení vlády vzdělanců, t.j. duchovenstva na úkor světských pánů. Je tedy pochopitelné, že odchovanci starých řádů se bránili. Už 50 let před založením této univerzity a 100 let před Dekretem kutnohorským se objevila v domácím obyvatelstvu nechuť k cizinecké univerzitě. Tuto nechuť překonal Karel IV., který univerzitu 1348 založil zřejmě tak, že nevyšetřoval domácí náladu a počínal si v tomto smyslu absolutisticky. Podařilo se mu prosadit svou vůli a pokládaje univerzity za důležitý státní podnik, založil pražské vysoké učení. Naše univerzita byla založena podle vzoru univerzity pařížské a boloňské. Praha byla tehdy na periferii vzdělanosti, jejímiž středisky byly severní Itálie, Paříž, Oxford a Porýní. Tam byl prudký duchovní život, tam vyrostl Dante, tam učil Tomáš Akvinský, tam zápolili za své ideály rytíři. Pražská univerzita připomínala spíše univerzitu neapolskou než pařížskou. Neapolská byla první univerzitou v Evropě založenou také na panovníkův rozkaz a také jako pražská v sídelním městě. Pražská univerzita byla však od samého počátku mnohem kosmopolitnější, mnohem internacionálnější. Karel IV. sice opsal z věnovací listiny neapolské univerzity slova později tak často uváděná, že totiž založil univerzitu, aby věrní obyvatelé královstí toužící po vzdělání "nemuseli kraj světa obcházeti a cizích národů se prositi, nýbrž i za slávu sobě mohli pokládati, když by jiné přespolní touha po vzdělání vábila do jejich země", ale není vidět, že by bylo vskutku Karlovým úmyslem nějak omezovat svobodu stěhovat se z univerzity na univerzitu. Na Karlově univerzitě od počátku byli profesoři i studenti z celé střední Evropy. Středověké zřízení, internacionální pojetí vědy a organizace univerzit přinášely samy sebou, že univerzita byla autonomní korporací podléhající svou správou v poslední instanci panovníkovi a svým učením papeži. Pro dnešní svobodu vědy sice neměl středověk vůbec smyslu, ani ji nežádal ani ji neumožnil, avšak jinak vynikala středověká univerzita nad univerzitami dnešními právě svojí internacionálností. Dnešní univerzita slouží vymezené potřebě státu. Profesory jmenuje stát, ministerstvo je akredituje, zkoušky na univerzitě jednoho státu většinou neplatí ve státě druhém, ba mnohá odvětví vědy, zejména věd humanitních, se interpretují na každé univerzitě podle stanoviska příslušného státu nebo kultury. V tomto ohledu byla na středověké univerzitě svoboda větší. Zkoušky vykonané na jedné univerzitě platily pro všechny univerzity. Královským privilegiem byla internacionálnost pražské univerzity výslovně zaručena. Cituji: "Kteříškoli by přišli, buďtež doktoři, mistři nebo studenti kterékoli fakulty nebo odkudžbykoli přišli, mají jak na cestě sem, tak pokud zde budou meškati, i když by se odtud vraceli, pod zvláštní královskou ochranou a bezpečným průvodem býti, také všichni jak doktoři, tak žáci všech předností, svobod a spravedlností, které na učení pařížském nebo boloňském v obyčeji jsou, účastni býti a užívati". Univerzitní vzdělanost tvoří protiváhu úzkoprsosti, šosáctví, maloměšťáctví a nacionalismu. Přál bych si, aby tento její cíl nezapadl v lavině každodennosti, která nás všechny čeká. Jste absolventy Karlovy univerzity, a je na vás, abyste s hrdostí dostáli závazku šířit a dále povznášet její dobré jméno. Pověst univerzity a potažmo fakulty je dána především pověstí a skutečnou úrovní jejích absolventů. Česká lékařská věda od prvopočátku Karlova učení trpěla určitou nedostačivostí vůči medicíně např. francouzské, a to ani ne tak úrovní osvojených dovedností, jako spíše zastoupením ve světovém písemnictví. Dnes takto zaostáváme za medicínou anglo-americkou. Jsem však přesvědčen, že generace odborníků, které přijdou záhy po nás a jejichž předvojem jste právě vy, dokážou tento nedostatek setřít.

Milí kolegové, lékařskou fakultu opouštíte na konci století, v němž se medicína globálně proměnila. Je na čase proměnit také její studium, jehož forma již téměř sto let na vývoj oboru nereagovala. Jsem hrdý na to, že je to v českých zemích právě třetí lékařská fakulta, která se jako první k takové změně odhodlala a pokusí se ji už od letoška prakticky uskutečnit navzdory nesmírné nepřízni vnějších podmínek, zejména tvorby a alokace rozpočtu, jež přeje konzervativním a na množství orientovaným pořádkům. Chci jinými slovy říci, že tak, jako škola po vás žádá, abyste byli hodni jejího titulu, tak zase my, kteří o ni pečujeme, usilujeme o to, aby byla hodna vás, abyste na ni mohli být hrdí a abyste se k ní rádi vraceli. Vězte, že polistopadová doba, ve které jste studovali, byla pro vaše pedagogy nesrovnatelně náročnější než pro vás. Nástup nového curricula zřejmě dále ukáže nemožnost učitelů vrátit se k léty osvojeným stereotypům a je jen otázkou času, než nás, profesory dneška, budou muset vystřídat profesoři zítřka, vypěstovaní ve zcela jiném prostředí, než jsme byli my a zušlechtění nelítostnou mezinárodní konkurencí. Je to vývoj pro společnost zdravý a kýžený.

Loučíme se tedy spolu jsouce si vědomi nevypočitatelnosti osudu, který naše životy ještě určitě nepředvídatelně zamíchá. Promoce patří k oněm vážným životním okamžikům, kdy se něco podstatného uzavírá a zároveň se odhaluje obzor nějakého budoucího neznáma. Všechny takové chvíle, ať již je to příchod na svět, uzavření trvalého svazku se životním partnerem, ztráta blízké bytosti, změna profesionální dráhy, změna prostředí nebo jazyka, nebo vážný zásah do fyzických sil, mají něco společného. Můžeme si to představit jako tápání po smyslu naší existence, jako hledání životních jistot, někdy i jako konfrontaci s myšlenkou na nebytí, která činí člověka lepším a dává vyniknout v životě tomu, co je podstatné.

Co se tedy dnes pro vás uzavírá. Především se uzavírá období, které by se dalo označit jako školní docházka se vším tím mentorováním, které k ní patří. Končí se však i období nejkrásnějších lásek, období největší citové a mravní konjunktury v životě individua, období romantické touhy a etické odpovědnosti, období nefalšovaných citových pout a kamarádství nadosmrti. Končí se období estetické vpečeťovací periody: všichni, kdož jsme s vámi onu trnitou cestu studia medicíny více či méně zpovzdálí prošli, a to jak my, učitelé, tak i rodiče a přátelé z předchozích generací, chtěli bychom vám dát do vínku právě onu sílu zachovat si po přibrané moudrosti i ono původní ostré vědomí, onu schopnost předělávat svět, onen zápal pro pravdu a pro věc. Ukazuje se, že mnoho neduhů naší doby je důsledkem nedospělého, nesvéprávného, nesamostatného a nezralého postoje celých generací našich předchůdců. Tak jak se v čase vzdalujeme tomuto dědictví, vcházíme v náruč novým nástrahám. Pokusme se jako lékaři povznést nad jednostranná hodnocení své vlastní důležitosti i schopností, položme si vždy otázku, komu co prospívá, postavme nad své osobní cíle vždy napřed cíle dlouhodobé a nadosobní a hledejme i na protivnících to lepší, pokusme se chápat smysl jejich počínání. Důstojnost lékařského stavu se nedeklaruje na náměstích, ta se předvádí vlastním životem, úrovní práce, její etikou, osobní nezávislostí, vzděláním, rozhledem a velkorysostí. Dobro, krása a přátelství nepodléhají kupeckým počtům. Uděláte-li pro někoho něco významného, nečekejte, že vám to oplatí. Vrátí se vám to jinde, jindy a odjinud. A je-li na světě poslání, pro které to platí dvojnásob, pak je to medicína. Blahopřeji vám k tomu, že jste se stali jejími doktory a přeji vám v jejích službách mnoho štěstí, úspěchu i radosti z dobře vykonaného díla. Q.B.F.F.F.