2004
Ukázka z knihy:
Jste nejznámějším českým popularizátorem psychiatrie, vyškrtneme-li ty, kteří provozují svou „praxi“ přímo v médiích a jejichž odborná úroveň je přímo úměrná úrovni pořadů, v nichž vystupují. Čím vás popularizace okouzlila?
Vždycky mi všichni říkali, že mají pocit, že jim umím převyprávět složité věci jednoduchým způsobem. Mé děti chtěly, abych jim něco vyprávěl, a to proto, že je to bavilo, i když to mohly být jinak nezáživné věci. Dovedl jsem si představit, jak se o tom nezáživném, nepochopitelném nebo nestravitelném chce někdo něco dozvědět, a činilo mi potěšení mu to zjednodušit. Ale věděl jsem, že zjednodušuji za cenu pravdy. Tak je to pokaždé, protože zvyšujete sdělitelnost tím, že snižujete pravdivost vykládané látky. Ale je na popularizátorovi, aby věděl, jaká daň je ještě únosná a jaká už únosná není, jestli je lepší, ať to vědí i zkresleně, nebo ať to nevědí, protože to je složité.
Nevytýká vám zjednodušování na úkor pravdy někdo z kolegů?
Nevytýká. Já vím, že to nebezpečí tady je. Ale myslím si, že popularizace je práce nesmírně záslužná a že je skvělé, co dělá například neuropatolog, primář František Koukolík, astronom Jiří Grygar nebo ve světě Thomas Lewis. Nesmím si ovšem nikdy začít myslet, že ze mě mluví Boží pravda. Naopak. Vědci vědí, že to je ve skutečnosti ještě jinak, ale popularizátor je jakýmsi mezistupněm mezi vědou a veřejností. Kdo má o věc hlubší zájem, nechť se obrátí k původnímu vědeckému zdroji, protože tam to najde v celé své složitosti… Mě ten proces baví, protože jsem sám u sebe shledal určitý druh vnitřního uspokojení z řešení problému, asi jako když někdo rozluští matematickou úlohu. Pedagogický proces se tak stává smysluplným a přináší radost z práce. Kontakt s mladými lidmi je prostě úžasný. Vidím v něm vlastní cíl svého snažení, protože velkou vědu už dnes dělají jiní lidé, to se nedělá v pětapadesáti, ale v pětadvaceti.
Když nás kdysi testovali na medicíně, na co se hodíme, vyšlo mně, že se na medicínu hodím z šedesáti percentilů, na literaturu a spisovatelství asi z pětasedmdesáti percentilů a na vysvětlování a pedagogiku z devadesáti pěti percentilů. Ne že bych na ty testy nějak moc dal, ale zpětně jsem si na to teď vzpomněl. A když si kladu otázku, proč mě baví popularizace, pak možná i proto, že je v tom také určitý prvek exhibicionismu. Zajímavé je, že Einstein vůbec neuměl přednášet, ale uměl prostě fyziku; a pro studenty to byl naprosto nesrozumitelný suchar. To jsou různé dimenze. To, jaký jste popularizátor, nekoreluje s tím, jaký jste vědec.
To, jaký jste vědec, koreluje s tím, jaký jste lékař?
Vůbec ne. Jsou skvělí doktoři, kteří vědu vůbec neumí, a obráceně. Když si zlomíte nohu a půjdete na ortopedii, nechcete, aby ten, kdo vás bude operovat, byl objevitelem nového druhu hřebování. Chcete, aby udělal před vámi alespoň dva tisíce kolen a abyste měl jistotu, že to dělá i poslepu. Trefil jste jeden z neuvěřitelných problémů současné medicíny. Každý doktor se tu chce ozdobit vědeckými tituly v domnění, že to je to pravé a prestižní. A v tom je obrovské nedorozumění. Zejména v chirurgických oborech, v souvislosti s tvrdostí vědecké disciplíny, která je dnes vyžadována, nemohou vůbec uspět. Oni stojí od rána do večera u stolu, léčí lidi a je nesmysl, aby takový klinický profesionál ještě večer dělal v laboratoři pokusy na krysách a něco sepisoval. Na druhou stranu jsou vědci, kteří ženou vývoj dopředu, zejména v molekulární biologii, ale kdybyste se řízl do prstu, neumí vám ani dát náplast. Ale to nevadí, protože takový člověk zase třeba dostane Nobelovu cenu za to, že objeví enzym, který vám tam ty hojící procesy řídí. A to nedorozumění, že každý lékař musí být vědec, je obrovské a je zdrojem mnoha a mnoha všelijakých příkoří. Často máte představu, že vědec vás bude léčit lépe než „obyčejný lékař“. Obvykle pak s hrůzou a někdy i pozdě zjistíte, že to je veliký omyl. Každý ten praktik v první linii si myslí, že musí sbírat CSc. nebo Ph.D., protože se to má a sluší. Pokaždé jim říkám, prosím vás, vždyť vy jako vědci jste na houby, ale když mi něco bude, půjdu za vámi. Postavte si sanatoria, jezděte v mercedesech, pozlaťte si kliky, nakupte si recepční, ale proboha jen dělejte dobře medicínu a nehrajte si na vědce. Vědec bude mít ošuntělé sako, bude jezdit v oprýskaném formanu, bude objíždět celou zeměkouli a bude produkovat objevy. To jsou dva různé světy a měli byste si zvyknout na to, že nemůžeme být všichni u všeho.
Přednášíte na nejrůznějších psychiatrických kongresech, přednášíte studentům, uváděl jste koncerty, zároveň jste i moderátorem v rádiu … je vám tréma úplně cizí, nebo vám přece jen něco říká?
Co je tréma, to vím dobře. Trému pociťuji ve chvíli, kdy jsem nucen veřejně vystupovat v situaci, kterou nemám pod kontrolou, a kdy přesně vím, kde jsou moje hranice. Kdybych měl za ostatní kolegy mluvit o něčem úplně novém, na čem se podílím jen zčásti, na mezinárodním kongresu mezi lidmi, kteří jsou na to experti, a já přesně vím, že na tu či onu metodu expert nejsem, tak ve chvíli, kdy k takové situaci dojde, bych v ní nejraději nebyl. Tam začíná tréma. A chuť zmizet z té situace.
Popsal jste vlastně model únikové reakce.
Útěk by to řešil. Tréma je emoce, korelát nemožnosti utéci. Kdyby vás někdo ohrožoval jinak, pak takovým korelátem bude strach. Tréma je vlastně sociální fobií.
Proč tréma u některých lidí působí blahodárně na jejich výkon, nebo jej dokonce zkvalitňuje? Proč se mnohým vyplácí tu profesi dělat, i přes neobyčejnou trému, kterou při tom zažívají?
Protože satisfakce z té exhibice je vyšší u lidí, kterým se vyplatí trému překonávat. Jsou lidé, kterým se to nevyplatí. Klavírista Vladimír Horowitz jeden čas přestal hrát, přestože byl perfektní a celý svět ho zbožňoval a obdivoval. Ale on už na to neměl nervy. Pak zase po mnoha letech začal, ale je to pokaždé otázka toho, co je silnější. U někoho tréma vede jen ke zvýšenému pocitu zodpovědnosti, zpřesní výkon, více se soustředí a je produktivní. Jenže o trémě platí to, co o většině fenoménů v přírodě. Když je toho málo, je to špatně, a když je toho příliš, je to také špatně. Tréma má někde, hned na začátku svého rozvoje, své optimum pro veřejný výkon. Jakmile je optimum překročeno, výkon je poškozen. Zvýší se chybovost, pozná se to na hlase, dotyčný zpětnovazebně slyší, jak se mu ten hlas třese a tím se to celé zhorší. Funguje to jako zesilovač, jako když se rozhoukají reprobedny a začnou pískat. Ale každý velký umělec vám řekne, že má trému. Jen to často nenazývá trémou, nýbrž zvýšeným pocitem zodpovědnosti. Dobrým nástrojem k odstranění trémy je učitelské povolání. Jestliže od pětadvaceti let učíte, ten kontakt, tváří v tvář publiku, zejména u témat, o kterých víte, že až na výjimky v nich máte převahu, vás naprosto trémy zbaví. Dostáváte se do situace, která se stokrát opakuje, stokrát dobře dopadne, neustále znovu a znovu se jen utvrzujete v tom, že to nic není a že není čeho se bát. Takže co je tréma, to vím, ale vím to ze situací, které nemám pod kontrolou nebo kde jsem vystaven daleko většímu nebezpečí útoku, kde nesu kůži na trh, kde je diskuse náročná a publikum odborně na vyšší úrovni. Podobná je situace, kdy je člověk z něčeho zkoušen. Proto jsem měl pokaždé trému před zkouškou. Lhal bych, že ne. Vždycky jsem se trochu bál, a to i tehdy, když jsem měl pocit, že to umím. Přesto jsem věděl, že je to zlá situace. V běžných situacích trému nemám nikdy.
Tréma má nejspíše ještě jeden pozitivní aspekt. Upozorňuje na momenty, kdy by možná člověk vystupovat neměl a kdy je jeho vybavenost pro veřejné vystoupení nedobrá.
Takže tréma je i pozitivním indikátorem, který nás chrání…
Nepochybně máte pravdu. Když to zobecníme, tréma, podobně jako každý jiný fenomén, musí hrát v evoluci nějakou prospěšnou roli. Musí být k něčemu dobrá, protože jinak by dávno vymizela. Samozřejmě že i její pozitivní funkce může selhávat. Nemusím mít trému a mohu žvatlat nesmysly a naopak, tréma mnohdy vyřazuje i ty, kdo se nemají za co stydět. Je neštěstím mnoha lidí, že zcela bez trémy vykládají věci, které by vykládat rozhodně neměli. Tréma může plnit funkci, o níž mluvíte, ale neplní ji stoprocentně. Znám lidi, kteří jsou nesmírně vzdělaní a přijdou a říkají: Prosím tě, jsou tady nějací novináři, pověz jim to ty. A já na to: Vždyť ty jsi na to expert a on odpoví: Ale já mám takovou trému, že by se ve mně krve nedořezal. Stojíme tam dva – já vím, že on toho ví o dané věci daleko více, a on ví, že já to lépe řeknu. Co pak?
Cítíte se být více badatelem, lékařem nemocí lidských duší, nebo popularizátorem psychiatrie?
Vždycky to bylo namíchané, ale ta proporce se nutně mění s věkem. Když jsem nastoupil do práce, jednoznačně jsem se vůbec nejvíce cítil léčitelem nemocí lidských duší – to činilo devadesát devět procent náplně mé práce. K tomu se postupně začalo prodírat badatelství. Jak jsem se začal věnovat psychoneuroendokrinologii, tak asi po třech až pěti letech to bylo ve vztahu ke klinické psychiatrii fifty fifty. K tomu začalo asi po třech letech přistupovat učení, které mne velmi bavilo. Ale pořád jsem si ještě myslel, že jsem především psychiatrem a že bych se měl v té disciplíně vzdělávat. Učení se však začalo prodírat více a více do popředí, až jsem si po dalších deseti letech nejvíce připadal jako učitel, potom jako badatel (spíše ve smyslu zpřehledňovače nepřehledného terénu než průkopníka nových objevů) a teprve potom jako lékař. Z místa jedna se pacienti přesunuli na místo tři, na místo dvě badatelství a v téhle situaci mě zastihl listopad 1989. Přijal jsem děkanskou funkci na 3. lékařské fakultě, což bylo vyvrcholení revolučního úsilí o reformu fakulty a příslib péče o univerzitu a o výuku. I tehdy se znovu projevil můj pozitivní vztah k pedagogice. V té době jsem se asi cítil nejvíce učitelem. Postupem doby jsem se čím dál více stával „intuitivním manažerem“ fakulty a následně i Psychiatrického centra Praha. V současnosti je mým největším úkolem připravovat cestu těm vynikajícím klukům a holkám, kteří tu jsou, harmonizovat jejich činnost tak, aby nikdo nesypal písek do soukolí a aby ten stroj fungoval.
Máte ještě vůbec čas na ambulantní pacienty?
Mám, i když málo. Třeba dnes jste mým posledním (úsměv). Pokud tu jsem, pak zpravidla každý pátek mám ambulanci.
Baví vás popularizace psychiatrie, ale i řady dalších biologických, psychologických a sociálních fenoménů, mimo psychiatrii, které s chutí komentujete. Výčet vašich aktivit by zabral desítky stránek, potištěných velmi drobným písmem. Neobáváte se, že zde může hrát roli to, čemu se obecně říká produkce kvantity na úkor kvality?
Na úkor kvality to je. Člověk si musí říci, jaké ambice má a co od života ještě čeká. Protože když má ambice někde, kde už k nim nemá objektivně předpoklady, dostává se i do problémů sám se sebou, činí se nešťastným, aspiruje na něco, co nezvládne, a neumí si to přiznat. Nejúlevnější možnost řešení tohoto rozporu je nejdříve si uvědomit vlastní omezení, připustit si je, a jít směrem tam, kde to vypadá nadějně. Takže když přistoupím na to, že už asi dnes nebudu pronikavým badatelem v oblasti, kterou jsem minimálně na deset let opustil a nechal se zvolit děkanem, nemůžu chtít všechno. Musím vědět, že ten vlak jel mezitím dál, a jel rychle, a že mohu pro tu věc udělat mnoho, ale na jiné frontě. Například si mohu uvědomit, kdo u nás ten potenciál má, a jemu maximálně umožnit, aby ho mohl rozvíjet. To znamená poskytovat podporu zejména mladým talentům a uznat, že jsou lepší, a hnát je rychle dopředu. A nestydět se za to, že tady bude klidně šestadvacetiletý docent, i když to je ještě pro mnoho lidí nepřijatelné. Zrovna tak vidím jako jednu ze svých možností seberealizaci v popularizaci, což je meka obsazená takovými talenty, jako je Jura Grygar, František Koukolík nebo Zdeněk Mahler. Kolegové by na ně neměli koukat skrz prsty jako na prodavače teplé vody, ale měli by jim být za tu práci vděční, protože popularizátoři ji dělají za ně, aby se oni mohli věnovat velké vědě.
Možná že někteří kolegové vidí jen tu smetanu, kterou si slíznete v podobě mediální expozice.
Ano, nepochybně. A toto je třeba si uvědomit, protože buď můžeme být vzájemně zamindrákovaní, popularizátoři si mohou myslet, že existují v jakémsi mezibuněčném prostoru a sklízí jen nevděk. Posléze už všichni nahlédnou, že nejsou ani na špici své disciplíny a skončí jako veselé mediální figurky v důchodovém věku. Naproti tomu vědci si mohou myslet, že popularizátoři neoprávněně sklízí slávu, která přísluší jiným, což také není pravda.
Popularizátor je překladatelem z jednoho jazyka do druhého, je to „interface“ mezi světem vědy a veřejností s jejími každodenními problémy. Ty dva světy spolu musí komunikovat, a protože nemají společný jazyk, musí tu být mezivrstva, která komunikaci zprostředkovává. Pro média tuto službu dělají popularizátoři, kteří jsou zástupnými představiteli jednotlivých disciplín, a zároveň trošičku reprezentují i diváka či posluchače.
Jak s tím vším souvisí vaše politické ambice?
Kandidoval jste přece na post senátora.
To s tím nesouvisí vůbec. Kandidatura na post senátora kupodivu nebyla ani tak výrazem primárně politické ambice jako otázkou souběhu všelijakých okolností, které přinesla ta doba. Listopadový převrat 1989 byl ve všech našich životech tak mimořádnou událostí, ať jsme co jsme, ať nám bylo kolik bylo, že s naší životní dráhou výrazně zatřepala a „všichni ti vrabci vzlétli a sedli si na jiné dráty“. A jsou to přitom titíž vrabci. Ale něco se stalo, takže člověk byl v tu chvíli ochoten dělat věci, které by jindy ochoten dělat nebyl. Ministry se stali lidé, u nichž jsem si to předtím nedovedl představit. Ministr obrany, jinak sympatický muž, měl snad modrou knížku. A zrovna takovým nedorozuměním bylo, že lidé jako já si v té době mysleli, že se v politice ještě dá na dlouhou dobu leccos vylepšit, přehodit výhybka. V roce 1996 už ten kvas nebyl sice takový, ale stále ještě to bylo období produkce nových zásadních zákonů, novel a dolaďování politického systému. Byla to první volba do Senátu vůbec, byla to doba, kdy Senát teprve vznikal.
To jste šel do poměrně velkého rizika, protože tehdy se ozývaly hlasy, že Senát je něco, co je naprosto zbytečné.
Tehdy jsem se řadil k těm, kteří tvrdili, že Senát je jen jakýmsi „přívěskem“ našeho ústavního systému, a nikoli „pojistkou demokracie“, a že bude daňové poplatníky stát zcela zbytečně nemalé peníze.
To je ovšem diskutabilní ještě dnes.
Ale tehdy byly ty diskuse o Senátu přece jen o mnoho ostřejší a intenzivnější.
Někteří z mých přátel, na které dám a kteří mě do kandidatury tehdy tlačili, se domnívali, že v Senátu vznikne jakási protiváha často trapného politikaření Poslanecké sněmovny.
Za jakých okolností byste vstoupil do politiky dnes?
Takové okolnosti si opravdu nedovedu představit, protože jsem spokojený s tím, co dělám. Možná že bych šel do politiky, kdybych se nějak generálně naštval, kdybych viděl velkou nespravedlnost kolem sebe, kdybych viděl, že někdo boří dílo, které považuji za smysluplné. Možná že bych šel jako Don Quijote znovu bojovat s nějakým praporem do parlamentu nebo na ministerstvo, ale za normálních okolností, bude-li tato společnost slušně fungovat, takovou potřebu rozhodně cítit nebudu. Dokonce s čím dál větším úsměvem pozoruji kolegy, kterým se v politice tak zalíbilo, že se už v žádném případě nehodlají vrátit zpátky a živit se poctivou prací. Všichni si po odchodu z politiky berou různé trafiky, jen ne proboha zpátky ke svému kopytu. A to mi jenom potvrzuje motivace, v nichž se ve vztahu k politice různíme. Má exkurze do světa politiky byla daná skutečně revoluční atmosférou. Kdybyste se mě takhle ptal v roce 1990, určitě bych vám odpověděl, že jsem ochoten dělat ze dne na den třeba ministra školství nebo zdravotnictví. To jsem měl pocit, že každý, kdo má ruce a nohy, musí honem vstoupit do politiky, hlavně když má předpoklady chápat, jak se věci mají. Teď už vím, že mnohdy nechápu, jak se věci mají. Vím, že dnes už je celý politický a ekonomický systém jinde než tehdy. Takže mé kratičké angažmá v politice, to byl pouze bláhový, ale vcelku logický důsledek revolučního entuziasmu.
Považujete za podstatné to, jak vás vnímají a jak o vás smýšlejí kolegové a okolí?
Musím se přiznat, že to pro mě podstatné je. Náš rozhovor je přitom dobrou příležitostí k tomu, abych sám sebe vylíčil v jiných barvách. Náš vzájemný dialog se ovšem odehrává v takové hladině upřímnosti, která umožňuje bezbolestně přiznat barvu. Rád bych k odpovědi na vaši otázku použil jednu z typologií osobnosti, která je dnes biologicky smýšlejícím psychiatrům srozumitelná a můžeme se v ní zcela orientačně vzájemně zařadit. Nejjednodušší verze této Cloningerovy typologie klasifikuje osobnostní typy podle tří základních os, které lze graficky pěkně znázornit jako trojdimenzionální prostor tří na sebe kolmých souřadnic. O první ose můžeme říci, že znázorňuje vyhýbání se nepříjemnostem. Na jedné její straně se nacházejí ti, kdo se do všeho hrnou a je jim celkem jedno, jak to dopadne, jdou demonstrovat a dát se zbít na náměstí. Na druhém konci se nacházejí extrémně ustrašení a přeopatrní lidé, kteří se nikde neangažují, nic nepodepisují, do ničeho se nehrnou. Druhá osa se dá pojmenovat jako vyhledávání nového a hlad po podnětech. Na jedné straně jsou lidé spokojení s tím, co je, a na druhé straně jsou naopak ti, kteří jsou neustále zvídaví, lezou na hory, jezdí do cizích krajů, chtějí poznávat nová jídla, nové lidi a nové přátele. Třetí osu tvoří závislost na odměně v sociálním slova smyslu. Na jedné její straně najdeme například sekretářku, která musí být svým šéfem neustále chválena, jinak se rozpláče. Jejím protipólem může být chladnokrevný italský mafián, který když na vás namíří škorpiona, tak vám nepomůže, když mu budete říkat, jak moc mu to dnes sluší nebo jak je hodný: stejně vás nechá zazdít do betonových základů rodinného domku, protože sleduje jiné cíle než bezprostřední společenskou satisfakci. Osobně skóruji na poslední ose v prostoru poměrně vysoko. Snažím se chovat tak, aby mé jednání v nejbližším okolí vyvolávalo příjemnou společenskou odezvu. V pomyslném trojdimenzionálním prostoru se každý z nás může označit jako bod, který je dán těmi třemi souřadnicemi. Někde uprostřed se nachází statistické pole normality. Čím více se posouváme k extrému, tím výraznější jsou naše osobnostní rysy, které mohou být vystupňovány až k psychopatii a patologii. Vzhledem k tomu, že na škále závislosti na odměně stojím poměrně vysoko, nemohu říci, že by mi bylo jedno, co si o mně spolupracovníci myslí. Na druhou stranu je mi úplně jedno, co si o mně myslí lidé, na nichž mi nezáleží. Nejsem z těch, kteří se trápí zlovolnými hanopisy nebo nespravedlivou kritikou.
Jak a v čem konkrétně jste se v průběhu času nejvíce změnil?
Získal jsem určitý profesionální odstup, který byl nutný k tomu, abych mohl v oblasti psychiatrie vůbec pracovat. Nemohu plakat s každým depresivním pacientem a nemohu se smát s každým rozjásaným maniakem. Do určité míry je mi jedno, co si můj pacient myslí, tak jako řidiči autobusu v městské dopravě je jedno, zda veze socialistu nebo občanského demokrata. Vy zaplatíte a on vás sveze. Při troše koketerie s psychoanalýzou vás psychiatrie naučí zvládnout také přenos a protipřenos. Na rozdíl od lékařů v jiných profesích se nenecháváme těšit lichocením, které je důsledkem přenosu ze strany pacienta. Zároveň se nenecháváme zarmoutit agresí nebo nenávistí, která je jen projevem psychopatologie, a nikoli skutečné nenávisti. Když pochopím mechanismus fungování přenosu a protipřenosu, nepropadám osobní animozitě či nenávisti vůči člověku, který tu je proto, abych mu pomohl, a nikoli proto, abych si na něm řešil své problémy. Popsané mechanismy mi umožňují lépe snášet úskalí mezilidských vztahů. Netvrdím, že se mi to pokaždé daří, protože psychiatr, který by se doma choval jako psychiatr, by nebyl člověk, ale nesnesitelný stroj. Každodennost, která samozřejmě zahrnuje i naše soukromí, nelze psychiatrizovat.
Takže se vám nikdy nestalo, že byste přišel domů a děti by vám řekly: „Tati, prosím, vypni toho psychiatra!“
To se mi nestalo. V emočně náročnějších situacích, které přináší soužití v každé rodině, psychiatra hrát neumím, nikdy jsem jej hrát nechtěl, a tudíž jsem se to nenaučil. Emočně vypjaté situace doma neuchopuji profesionálně, protože by to bylo kontraproduktivní. Ale jsou psychiatři, kteří se snaží v sebeobraně psychiatrizovat i svou každodennost. Ovšem každý z psychiatrů má svou vlastní hranici, za níž už nemůže být psychiatrem, a stává se docela obyčejným člověkem. Mám kolegu zubaře, který je vynikajícím profesionálem a v běžném životě má pouze jediný profesní hendikep. V žádné restauraci si nemůže dát hovězí ani vepřový jazyk, protože na ten lidský se dívá osm hodin denně. Ale to jsou profesionální deformace, o nichž bychom si mohli hodiny a hodiny vykládat řadu humorných historek. Jenomže psychiatrie zahrnuje oblast, kterou všichni považujeme za nejvlastnější a která bývá v představách lidí nejméně materializována, a zároveň má každý pocit, že jí sám nejlépe rozumí. Každý přece ví, čím byl a je, kam směřuje, a že takové věci tudíž nemohou být předmětem objektivního a chladnokrevného přístupu. Psychiatrie profesionálům z oboru život do určité míry modifikuje, ale nikdy mě nenapadlo psychiatrizovat svou rodinu, vztahy nebo všední život. K tomu dochází poměrně často v situacích, kdy se sejde více psychiatrů a společně hodnotí politika nebo známého umělce. Podobně jednají média, když žádají psychiatrická vyjádření k obecně pozorovaným společenským jevům. Dávat tomu, kdo se na veřejnosti projeví extrémně, diagnostické nálepky, je nesmírně svůdné. Ale od nálepkování je už jen krůček ke zneužití psychiatrie, protože v tu chvíli začíná náš obor sloužit něčemu úplně jinému než pacientovi. Je to podobné, jako kdyby si ortoped stoupl na náměstí a popisoval kulhání a křivá kolena známého politika. Jistě by jeho projev působil nepatřičně, ale po psychiatrovi se taková hodnocení vyžadují. Spadají však spíše do oblasti psychologie všedního dne, nikoli do medicíny.
Viz též
http://obchod.portal.cz/scripts/detail.asp?id=4468
http://www.jeronymjanicek.cz/knihy/kde-bydli-lidske-duse/recenze/