19. 11. 2000
Zánik každého bytí je apokalypsou
Cyril Höschl
Autobiografie někdejšího československého ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny s trefným názvem „Československo, můj osud“, jež je knihou o vzniku a zániku naší demokracie, je obzvláště jímavá v místech, kde autor z pozice toho, kdo přestoupil Rubikon, hodnotí zpětně podivnost naší slepoty vůči vlastní budoucnosti. Muži, jehož život, podobně jako život Jana Masaryka, byl po pádu demokracie ukončen skokem z okna, se dostalo zvláštního privilegia svůj osud přežít a dívat se na něj odjinud. Vidí se, jak jede malebnou benešovskou krajinou od přátel z Hostišova, a neví, že to je naposled, kdy řídí automobil. Na zasněžených svazích lyžují výletníci a on neví, že to je naposled, kdy stál na lyžích. Co by se bylo stalo, kdyby to věděl?
Než se zhroutil celý vesmír jeho ženě a dětem, viděl můj bratr z nízko letícího vrtulníku vrcholky smrků a chomáče mlhy obestírající krkonošské hřbety. Cosi jako stoupavé jasno na konci filmu*. Velký třesk oddělil vesmír před a vesmír po. Denně se hroutí vesmíry milionů z nás. Denně se po velkých třescích rozpínají vesmíry nové. To, co je všechny spojuje, je soběpodobná uspořádanost univerza: okraj hory vypadá jako okraj skály; okraj skály vypadá jako okraj kamene; okraj kamene vypadá jako okraj zrnka písku. V každém z nás je zastoupen celý vesmír, i s neurčitým pocitem jeho nezměrnosti. Téma je stejné, jen měřítko se liší. Okraj konce našeho bytí je stejný jako okraj konce světa. Vše je v sobě navzájem svinuté, a tak naše existenciální úzkost není nesmyslná, ani když dostane apokalyptickou podobu.
Spojení individuálního osudu s osudem rodiny, země a potažmo planety či vesmíru je příkladnou projekcí, jež sytí naše obavy o osud světa. Toto je zdroj apokalypsy, nikoli její skutečná hrozba. Ta stejně není podložená jinou zkušeností než individuální, stejně pro ni není dost jiných důvodů než námi vymyšlených a kdyby se nás osobně netýkala, byla by zcela irelevantní našim úzkostem, asi jako zánik trpaslíka v galaxii vzdálené miliony světelných let. Co na tom, že ten trpaslík je možná velký jako celá naše sluneční soustava. Nikdo netruchlí, nikdo se nebojí. Jen a jen o sebe se na různé způsoby bojíme.
Svět chápeme nejdříve pusou: prima faciei je reálné to, co do ní můžeme vzít. Dále je reálné to, co má pozorovatelný vliv na tyto prima faciei reálné objekty. Abychom okolní svět vzali v potaz, musí se jeho působení nějak projevit v tom, co jsme schopni vnímat. Svět tak existuje skrze nás. Skrze nás vyvstává i hrozba jeho zániku. Vše, co vzniká a zaniká mimo naše vědomí, mimo tento řetězec, jako by nebylo. Vzpomeňme na pocit, jaký jsme měli, když jsme se poprvé dozvěděli, že Slunce by mohlo jednou pohasnout. Mrazivá smrt zalila by náš vesmír. Na té možnosti bylo přece nebezpečné pouze to, že by se někdo jako my mohl takové katastrofy dožít. Primární existenciální úzkost, onen neutuchající pocit ohrožení našeho bytí zde, sytí veškeré apokalyptické úvahy. Jejich ryzí subjektivita určuje onu zdánlivě absurdní nelogičnost, s jakou se vážou na ten či onen kalendář, křesťanský, muslimský či kdovíjaký ještě. Fin de siècle – ale v jakém pojetí? O čem vypovídají strachy z konce světa? O světě jako takovém téměř nic: Slunce je pouze lokální, nevýznamnou minihvězdičkou ve zřejmě nedohlédnutelném prostoru. O nás mnoho: strach z vlastního zániku si promítáme do celků nadosobních. Svět mohl by dopadnout jako my. Jako naši předkové. Jako dinosauři nebo Aztékové. Ti ovšem neměli žádné milénium před Kristem, kterého se měli právem bát. Báli se zřejmě také, ale něčeho úplně jiného. Navíc jim dnes nevadí, že nejsou. Vadí-li to vůbec někomu, pak jen a jen těm, kdož si jejich osud promítají do své zkušenosti zániku.
Tím, že píšeme své dějiny, extrapolujeme svou úzkost v čase i prostoru. Dějiny umění jsou rovněž dějinami naší úzkosti, jež je ztvárněna tu naivně, tu surrealisticky, tu narcisticky, tu absurdně. Téma je věčné, neboť naše tíseň je neuchopitelná, nepopsatelná, nesmírná a nedohlédnutelná. Vyjevuje se v barvách, tvarech, zvucích, v pohybu, v konfabulacích dobrých konců. Její obrazy naznačují archetypální univerzalitu, s jakou coby neviditelná pavučina oplétá naši planetu.
O tom, komu selžou hodnoty, na nichž vybudoval své bytí, se často říká, že se mu „zhroutil vesmír“. Dítěti se tak stane, přijde-li krutě o rodiče. Rodičům, přijdou-li o dítě. O svůj svět. O smysl svého bytí. Fin de siècle je kulturní generalizací takového krachu. Se skutečným osudem světa mimo nás má zřejmě pramálo společného. Ty opravdu strašné konce jsou konce individuálního zániku. V něm, v každém zmařeném životě, se znovu a znovu hroutí celý vesmír.
---------------------------------------
* Do obrazu Jitky Štenclové, jenž je odvozen od této události, může pozorovatel promítnout jakýkoli svůj osudný vrchol. Vidí tajemné hlubiny kdesi dole, z nichž se vynořuje, a podivnou zář nahoře za ním. Osud je neústupný, tyčí se hrozivě a nehnutě, jako noční ledovec před nic netušící zaoceánskou lodí. V barvách nebe je cosi jasného, slibného, lákavého, ale nesrozumitelného. Nemusí to být nutně z tohoto světa.
Obraz ve sbírkách Národní galerie:
Jitka Štenclová, Osudný vrchol. Olej na plátně 1998, 115 x 115 cm