5. 12. 2002
Jelikož se považuji za člověka zcela neprůbojného a svou poctivou povahou nezapadám do dnešní hektické doby, ve které "přežívají" jen silní jedinci, nemající strach před ničím a před nikým a jelikož jsem byla vychovávána v duchu "držet se zlaté střední cesty"-což mi nějak podezřele připomíná komunistické slogany- a hlavně nevyčnívat (a to ani v tom dobrém slova smyslu), chtěla bych se zeptat, nakolik vůbec může podle Vás všeobecně výchova ovlivnit formování osobnosti u každého dítěte. Nabývám totiž přesvědčení, že pokud jsem dnes ze sebe nešťastná, pak kořeny toho všeho musím hledat v tom, jak mě rodiče vychovali.
Vaše bývalá pacientka
Váš dotaz je variací na staré nezodpovězené téma „nature and nurture“: jaký je u člověka poměr mezi vrozeným a naučeným? Donedávna se zdálo, že to vůbec nelze rozhodnout, lze na to mít pouze různé názory. U hmyzu nejprve staří entomologové vypozorovali instinkty, tedy jakési stereotypní, vrozené vzorce chování, které se zdály být pramálo ovlivnitelné učením (například tvorba pavučiny). Pozornější badatelé pak shledali, že i na úrovni hmyzu poučení se z momentální situace možné je, ale má svá omezená pravidla. U savců je ovšem proporce naučeného (viz Reflex 47, s.17) při utváření povahy už tak veliká, že na dlouho znemožnila odhad, kolik je v našem chování vlastně onoho vrozeného. Jedni jsou přesvědčeni, že fackováním učiní své potomky lepšími (než jsou sami), jiní fatalisticky poukazují na vrozené rysy povah (agrese, úzkostnosti aj.) a mají za to, že se s tím stejně nedá nic dělat, protože když je jednou někdo řekněme lump, tak lumpem zůstane. Nedávno však brilantní výzkumník Michael Meaney z univerzity McGill v Montrealu publikoval sérii pokusů na laboratorních zvířatech, které v zásadě ukázaly řešitelnost tohoto problému. Vybral jedince s minimálním mateřským chováním (olizováním mláďat) a naopak s maximálním. Obě linie pak křížil pouze uvnitř, nikoli navzájem, a tak dostal co do chování dva zcela odlišné typy. U obou měřil různé biologické a behaviorální (behaviour=chování) parametry jako vyjádřenost genů pro stresové hormony, velikost hipokampu (část mozku důležitá pro paměť), schopnost učit se v bludišti, míru strachu při překonávání hrozby, míru zvídavosti v novém prostředí atd. Zjistil, že tyto vlastnosti se „dědí“, a to s horšími parametry u málo lízaných oproti hodně lízaným. A teď: když už to všechno hezky fungovalo, Meany prohodil („dal k adopci“) mláďata tak, že každé mělo cizí matku, ale některá od málo lízajících matek (m) dostala opět málo lízající maminku (M), ale jiná dostala hodně lízající maminku (H). Tak získal čtyři skupiny mláďat podle genetické výbavy a zacházení: mM, mH, hH a hM. U všech opět měřil různé vlastnosti a došel k zajímavému závěru: „povaha“ zvířete nebyla ani tak dána vrozeně (tj. typem biologické matky), jako daleko spíše chováním (v tomto případě mírou lízání) matky adoptivní! Mateřské zacházení v dětství určovalo i takové jevy, jako expresi (vyjádření) genů, které zvíře zdědilo po biologických rodičích („hardware“). Jistě tušíte, jak toto všechno souvisí s vaší otázkou. U nás lidí to však zatím i nadále opravdu pouze tušíme…
(bez záruky)