7. 11. 2002
Existuje nejake vedecke vysvetleni pro deja-vu, pocit uz proziteho? Daniela
Illusion déjà vu, vécu, entendu [čti dežavy, véky, antandy], jsou staré neurologické názvy převzaté z francouzštiny, které označují „iluze“ viděného, prožitého, slyšeného. Myslí se tím subjektivní pocit, že situace, která je ve skutečnosti nová, je vlastně známá, opakovaná, má jakýsi punc prožitosti. Dotyčnému se zdá, že „už to někde viděl“ či prožil. Například v úplně cizím městě může taková osoba mít pocit známosti, ulice a domy jí připadají samozřejmé, má dojem, že se tam vyzná, že už tam byla (déjà visité). To někdy bývá argumentem zastánců převtělování, kteří v tom vidí důkaz, že vzpomínka se přenesla z „minulého života“ do současné inkarnace. Opakem je pocit cizosti ve známém prostředí (jamais vu - čti žamevy), což je také svým způsobem porucha a souvisí s pamětí. Uvedené příznaky se tradují v neurologických a psychiatrických učebnicích a dávají se do souvislosti s funkcí několika mozkových oblastí, zejména temporálního (spánkového) laloku. Dojde-li k nesprávné, umělé nebo patologické aktivaci této oblasti, například stimulací při úrazu, při operaci mozku, při nádoru nebo při epileptickém výboji, mohou se tyto příznaky rozvinout. Jsou velmi vzácné a bývají někdy součástí tzv. epileptické aury, tj. pocitu a projevů, které předcházejí rozvoji epileptického záchvatu a jsou vlastně jakýmsi jeho návěstím. V psychiatrii tyto příznaky nejsou pro žádnou diagnózu typické, takže jejich význam je při určování duševní poruchy pouze pomocný. Jak taková porucha vzniká si lze představit asi tak, že ke každé informaci, která se nám dostává do vědomí, jsou automaticky přiřazovány charakteristiky, indexy, které určují (a ve vědomí představují), zda jde o informaci z vnějšího světa či z paměti nebo fantazie, zda je to informace samozřejmá (pravděpodobná) nebo absurdní (nepravděpodobná), zda se nám jenom zdá či zda ji skutečně prožíváme, zda je součástí naší zkušenosti nebo zda je zcela nová (pocit známosti či novosti). Zařízení, které toto obstarává, se může porouchat nebo může být uměle (například pokusně) nebo chorobou či vlivem drogy (halucinogenu) aktivováno či vyřazováno z funkce, a to se pak projeví jeho selháním („falešným poplachem“, nesprávným indexováním). Jeho vinou mají pak příslušné informace nesprávné atributy a jsou vnímány chybně. Někdy však jsou tyto pocity vyvolány tím, že se vybaví skutečná dávná vzpomínka, která byla zapomenuta, ale v určité situaci se přesto vybavila. V omezené míře a pouze přechodně se nesprávné pocity známosti či novosti mohou vyskytnout i v normě a jsou vlastně projevem drobného zakolísání celého systému zpracování informací v mozku, asi jako když vám naladěná rozhlasová stanice na chvíli zmizí nebo zachraplá a pak se zase sama vyladí. Bývá to někdy při přechodu z bdění do spánku a naopak. Takovým jevům se říká hypnagogní a spíše než déjà vu jsou to jiné iluze, například létání, propadání, výstřelu anebo jde o přechodné pseudohalucinace, často nějaké osoby, která ve skutečnosti přítomna není. „Pseudo“ se označují proto, že si ihned uvědomíte, že to nebyla skutečnost, nýbrž přelud. U pravé halucinace takový náhled chybí.